Jdi na obsah Jdi na menu

MŮJ PŘÍBĚH

ObrazekCo tě nezabije, to tě posílí
Myslela jsem si, že mě v životě už nic neporazí, ale pravdou je, že co tě nezabije, to tě posílí. V prosinci 2001 jsem dostala angínu a po ní se necítila dobře. Hodně jsem i zhubla, avšak přisuzovala jsem to své náročné práci v obchodě. Poněvadž mi nebylo pořád dobře, zašla jsem na neurologii a paní doktorka mi doporučila rehabilitaci. Bylo mi ale ještě hůř. Podstoupila jsem řadu vyšetření a různých léčeb.  Můj zdravotní stav se nelepšil a obvodní lékař si myslel, že jsem hypochondr.  

Rakovinu jsem si nepřipouštěla
Blížilo se léto
2002 a postupně se mi začalo ulevovat. Těšila jsem se na dovolenou v Bulharsku. Před ní jsme se s paní neuroložkou domluvily, že začnu rehabilitovat. Po první masáži mi bylo strašně zle. Večer při sprchování jsem si našla pod paží bouli velikosti menšího pingpongového míčku. Nedalo mi to spát a ráno šla k neuroložce. Ta mě po vyšetření ihned poslala na mamologii. „Asi to bude cysta,“ uklidnila mě primářka z ultrazvuku. Když jsem ji řekla, že chceme jet na dovolenou k moři, pozvala mě další den na odebrání vzorku a nastalo čekání na výsledek. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohla být rakovina. Rodiče ani nikdo z mých sourozenců toto onemocnění neměl.  

Krutá pravda
ObrazekAsi po 14 dnech přišel výsledek. Lékařka si mě zavolala a první slova byla: „Snídala jste dneska?“ „A proč?“ zeptala jsem se. A najednou mi došlo, že  něco není v pořádku. „Paní doktorko, nemám rodiče a doma dvě děti, tak chci vědět pravdu, co se mnou je,“ řekla jsem rázně lékařce. „Pokud jste nesnídala, sestřička vám vezme krev a musíte okamžitě zítra ráno na operaci. Máte zhoubný nádor,“ vyřkla krutou pravdu. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Manžel se měl vrátit večer a děcka byly samy doma. V té době bylo dceři 15 a synovi 13 let.  

Nutná operace

V nemocnici v Havířově ke mě přišel velice hodný pan doktor JANÍK. Vysvětlil mi co mě čeká, ale řekl, že prso musí bohužel asi pryč. A má odpověď byla: „Dělejte co je nutné, řežte co chcete, ale chci žít a musím vychovat děti.“ Po operaci mě probudili a pan doktor se zeptal, jak se cítím. Dívala jsem se na sebe. „Ale Vy jste mi něco nechal,“ ptala jsem se nechápavě. „Ne, všechno šlo pryč,“ odpověděl mi lékař. Myslel tím nádor. Pak se asi vzpamatoval a říká: „Myslíte prso?
To nebylo nutné, jen kousek.“ Pane doktore děkuji.
Dovolenou jsme zrušili a já  začala s léčbou.

ObrazekPodpora rodiny
Následovalo 6 dávek chemoterapie a 33 ozařování.  Holá hlava byla to nejmenší. Do dneška se smějeme tomu, jak mě děcka doma stříhaly. Dokonce dceřini kamarádi přišli všichni ostříhání dohola, abych v tom nebyla sama. U této nemoci je nejdůležitější podpora rodiny, přátel a tu jsem opravdu měla na sto procent. Hlavně děkuji manželovi a mým skvělým dětem.  

A jak teď žiji?
V únoru 2007 to byly 4 roky, co jsem ukončila léčbu. Snažím se pomáhat nově diagnostikovaným pacientům.

ObrazekŽivot je váš
No prostě nemám čas, pořád něco dělám. A hlavně si myslím, že dělám dobrou věc. Chtěla bych tímto příběhem upozornit na to, že i pokud je člověk mladý, nesmí se nechat odbýt. Pokud nejste se svým lékařem spokojeni, běžte za jiným. Život je váš. Chraňte si ho. I když to u tohoto zákeřného onemocnění není opravdu lehké, zapojte se do jakékoliv aktivity, která vás baví. Pamatujte si, že život rakovinou nekončí.Všem onkologickým pacientům držím palce, aby se  svou nemocí dokázali porvat.

A jejich rodinám jen vzkážu: „Držte je nad vodou!“ 

Všem lékařům a sestřičkám, kteří mě mají v péči moc děkuji.

Nebýt nich už bych tady nebyla.

EVIK  

 

 

Obrazek










--------------------------------------------------------------------------------------

BYLA JSEM OSLOVENA LADOU KOLOVRATOVOU VEDOUCÍ REDAKCE ČASOPISU BLESK-ZDRAVÍ, JESTLI MOHOU ZVEŘEJNIT MŮJ PŘÍBĚH V JEJICH ČASOPISE.
TENTO PŘÍBĚH JE I ZVEŘEJNĚN NA STRÁNKÁCH OSUDY, KTERÉ ZALOŽIL HONZA NACHTIGAL A PŘES KTERÉ,
MĚ PANÍ KOLOVRATOVÁ NAŠLA.
DĚKUJI
EVIK

ObrazekObrazek
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mé další postřehy a rady u léčby

Výlety na ozařování - říkala jsem tomu, že jezdím na solárko

Lékaři mi odstranili nádor a vyoperovali uzliny, prso mi zůstalo zachováno.  Pan doktor mi po šesti naordinovaných chemoterapiích jako další léčbu nařídil ještě 33 ozářek. Bylo to z důvodu, aby náhodou v okolí něco nezůstalo a léčba opravdu zabrala. 

Nejdříve mě pomalovali a nakreslili si místa, kde se bude ozařování dávat. Hlavně kolem nádoru a podpažní uzliny, poněvadž tam se šíří nádory nejvíce. 

Vedlejší účinky jsem neměla žádné, sestřičky mě poučily, že ze začátku si to nemusím mazat. Nepoužívat spreje, parfémy, mýdlo a nic co by dráždilo pokožku. Nosit bavlněné prádlo a pokud možno, aby pokožka čím nejvíce dýchala. Pokud se mi pomalování smývalo, sestřičky mi hned vše namalovaly znova. Říkala jsem tomu tetování. Až asi po 10 ozařování jsem si místa začínala po ozářkách mazat Panthenolem. Vše bylo v pořádku, jezdila jsem každý pracovní den do nemocnice. Až ke konci prso začalo hrozně pálit a měla jsem bradavku a místa v podpaží spálené. Nevěděla jsem, co mám dělat, Panthenol přestal zabírat, měla jsem jen strach, ať nedostanu horečku, poněvadž bych musel nastoupit do nemocnice. Ještě že byl víkend. Manžel měl strach mi místo namazat, dcera taky, dnes už vím proč, asi měla strach, že mi ublíží. A syn prohlásil: Vy s tím naděláte, mami budem mazat!  V té době bylo mému synovi 14 let a má odmalička atopický ekzém. Měla jsem doma mléko na suchou pokožku, které měl od kožní lékařky (bohužel si už přesně nepamatuji, jak se jmenovalo) tím mi to on sám jeden den namazal na spálené místa a druhý den mi to mazal zas domácím sádlem (sádlo ale musí být doma vyškvařené). A ono to opět zabralo. Právě na ozařovně se o tom jedna pacientka bavila, že jí to zabralo. 

Mohu potvrdit, že nevím co zabralo mě, ale hlavně, že to pomohlo. Každá jsme ale jiná, tak se děvčata nebojte na ozařovně ptát, čím mazat. Je to už 7,5 roků a teď je řada výborných přípravků, ale nebojte se poradit se sestřičkami a lékaři. Každá taky máme jiný typ pokožky a to, co zabralo mě, nemusí zabrat Vám, hlavně neexperimentujte! Můžete si totiž opravdu uškodit. 

A samostatného ozařování se nebojte, pod přístrojem ležíte na lehátku pár minut s rukama nahoru. Vše Vám přeji, ať Vám léčba zabere a jste zdravé.

 

Váš Evik

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Co na hlavu po chemoterapii 

Bylo to před osmi lety, ale pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Po sdělení diagnózy - rakovina prsu, tomu nebylo jinak, než že jsem byla strašně vyplašená a měla hrozný strach.  Po operaci jsem nastoupila do nemocnice k první chemoterapii. U příjmu mi lékařka vše vysvětlila, co mě vlastně čeká a rovněž mě upozornila, že dostanu silnou dávku cytostatik a tím mi i vypadnou vlasy. Ihned mi vypsala recept na paruku. Na pokoji jsem se seznámila s Aničkou, která už měla po chemoterapii a byla už i bez vlasů. Zeptala jsem se jí, kdy asi mi vlasy vypadnou? Evi, hned po první chemo asi po týdnu. Když chytneš vlasy a zůstanou ti v ruce, tak nečekej a ohol si hlavu dohola, jinak jich budeš mít všude. 

Třetí den po příchodu domů jsme celá rodina vyrazili pro paruku. Aby mi poradili, vyzkoušela jsem jich hodně a jednu si vybrala. Zastavili jsme se koupit i holicí strojek na vlasy. Opravdu asi po týdnu, když jsem chytla vlasy a zůstaly v ruce, šel na řadu syn a hlavu mi oholil. Zbytek po umytí zůstalo ve vaně. Byl to zajímavý pohled do zrcadla, ale co teď na hlavu?    

Opět rada Aničky z nemocnice. Kup si Evi, dětskou bavlněnou plínku, rozstřihni ji na dva kusy a máš dva šátky. V té době opravdu nebyl výběr žádných šátků a hlavně bavlněných, aby dobře sály pot. Bílé jsem si nechala do postele na noc. Zbytek jsme rozstříhali a nabatikovali a měla jsem jich různé barvy, tak jsem se mohla parádit a hlavně nikdo takové neměl. Paruku jsem využila asi jen pětkrát. Možná tato rada pomůže Vám ostatním, které nevíte jak na to. Na hlavu mi totiž byla pořádná zima.  A léčbu jsem začala v létě. 

Nebojte se, vlasy narostou ještě lepší, hustší a pevnější. 

Důležité je, že tu jsem a vlasy byly to poslední.

 

Váš Evik

-------------------------------------------------------------------------------------

Genetika a já

Co je to vlastně genetika?

Vědní obor, který studuje dědičnost, jak jsou jednotlivé znaky přenášeny z rodičů na potomky.

O možnosti genetického vyšetření jsem se dověděla na jednom semináři pořádaným Aliancí českých organizací a žen s rakovinou prsu. Jelikož jsem na něj měla nárok, po konzultaci se svým gynekologem mi toto vyšetření doporučil a schválil. Ihned mě i mé dceři vypsal žádanku a dal kontakt na p. doktorku, která se genetikou zabývá. Na genetické vyšetření mají nárok ženy s rakovinou prsu, pokud onemocníte v mladém věku v té době v r. 2002 to byla hranice do 38 let, což jsem splňovala. Nyní je rok 2010 a hranice se snížila, pokud onemocníte do 35 let, a nebo, pokud již ve vaší rodině onemocněla maminka, babička, sestra.  (ale tam pak rozhoduje genetik).

Telefonicky jsem se s p. doktorkou na genetice spojila a vše důležité s ní konzultovala. Zaslali mi příslušné formuláře k vyplnění, kde se vyplňuje např. na co zemřeli Vaši blízcí, v jakém věku a popř jakým typem nádoru.

S vyplněnými formuláři včetně mé dcery, které již bylo v té době 18 let, jsme se pak s p. doktorkou setkaly. Paní doktorka nám vše vysvětlila a pak mě sestřička odebrala vzorky krve. Dceru upozornila i na to, že se může stát, že pokud bude genetika pozitivní, neměla by třeba brát do budoucna hormonální antikoncepci.

Dále by se vyšetřovala krev mého syna na genetické testování a tuto možnost by dostali i mí sourozenci. Každý z nich by ale s testováním musel sám souhlasit.  

Po necelém roce přišla zpráva, že genetika je negativní. Krev, ale zůstává v registru rodin s vysokou zátěží a může bát do budoucna zařazena do dalších vyšetření citlivějšími metodami.

Dceři byla doporučena prevence:

1x ročně gynekologické vyšetření ultrazvukem

1x měsíčně samovyšetření prsu

Od 25 let 1x ročně ultrazvukové vyšetření prsu

Musíte, ale počítat i s variantou, že genetika může být pozitivní. Je jen na každém z nás jak se s touto informací  do budoucna vypořádá. S někým to může opravdu psychicky zatočit.

Pak, ale mají Vaší blízcí nárok na vyšší prevenci. Je bohužel smutné, že některé ženy ani o genetickém testování buď nevědí a nebo si ji nechtějí dát udělat. Genetické testování není zrovna levná záležitost, ale pokud na něj máte nárok máte testování bezplatné. Nedělá se jen u rakoviny prsu, ale i u jiných druhů rakoviny. Teď záleží jen a jen na Vás, jak s touto informací naložíte.

Hodně zdraví Vám všem přeje

Evik

-------------------------------------------------------------------------------------

Tajemství milosrdné lži – ANO nebo NE???

 

Doufám, že mi děvčata odpustí tenhle titulek, ale sami se dovíte proč.

 

V minulém roce 2009 jsem byla oslovena studentkami pedagogického lycea třídy S1 ze Střední školy Havířov – Prostřední Suchá, jestli bych se nevyjádřila k tématu – „Tajemství milosrdné lži“. Natáčely k tomuto tématu dokument k maturitě.

 

Nevěděla jsem nejdřív, co po mě vlastně budou chtít. Ale děvčata mě znaly z přednášky na jejich škole a tak jsem pak souhlasila.

Jak jsem zjistila, není lehké jednoznačně na tuto otázku odpovědět.-podívejte se na moc pěkné video!

 

Z mé strany diagnóza rakovina  jsem měla jasno. Nechtěla jsem milosrdnou lež slyšet, chtěla jsem vědět jen pravdu a poněvadž jsem měla v té době malé děti a pravdu jsem chtěla hned vědět na tvrdo. Taky lékaři se ke mně tak chovali, poněvadž jsem jim to řekla ještě před vyřknutím mé diagnózy. Za což jsem jim vděčná. Nemocný člověk se musí taky podle toho zařídit.

 

Z druhé strany jsem se vyjádřila, že určitě v některých případech je milosrdná lež nutností. Pokud lékaři vidí, že nemocný by pravdu o své nemoci neunes, určitě  buď psychicky, nebo z jiného důvodu. Přikláním se k variantě „Milosrdná lež“ ANO. Ani já sama nevím, jak bych se zachovala, pokud by onemocněl někdo z mých blízkých. Vlastně jsem tuto lež použila sama u sebe. Když jsem viděla v nemocniční posteli svou maminku, kterou náhle  postihla mozková příhoda a ona umírala. Sama jsem si říkala pro sebe, vždyť ona musí žít, já ji potřebuji: Taky to byla milosrdná lež? Věřila jsem tomu. A najednou tu maminka nebyla a není a člověk se s touto situací musí vypořádat.  Jinak to ani nejde. Ale přesto naděje umírá poslední, tak musíme věřit, i když se to někdy nepovede. 

 

Velmi mě mile překvapilo, jak mladé slečny dokáží k tomuto tématu přistupovat zodpovědně.  K tomuto tématu se také v dokumentu vyjádřili jiní jak např. farář, lékař, psycholog a rodinní příslušníci nemocných pacientů.  

 

Jsem ráda, že jsem se mohla tohoto malého natáčení účastnit a byla jsem rovněž pozvána na její slavnostní premiéru, kterého se rovněž účastnili rodiče studentek a pedagogové a všichni, kdo se účastnili tohoto natáčení.

 

Děvčata moc se Vám to povedlo, děkuji. Některým ukápla i slzička při promítání.

Rodiče mohou být na své dcery pyšní.

 

 

Pokud chcete, vyjádřete se i Vy k tomuto tématu!

Evik

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

ROZHOVOR SE MNOU - ČTĚTE

 

"ŽIVOT S RAKOVINOU PRSU"

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------