Jdi na obsah Jdi na menu

Aťka, její příběh. Před a po rekonstrukci

16. 9. 2007
Atka a její příběh 

Ahojky Eviku,
můj příběh se neliší od jiných příběhů, které postihla ta strašná nemoc, ale přece jsem měla jedno malé štěstí. Chodila jsem sice na pravideln
é kontroly, ale nebyla jsem moc spokojená s přístupem navštěvovaného oddělení. Tak jsem se rozhodla přejít na soukromou kliniku a to v době, kdy jsem měla podezření, že není něco v pořádku. Opravdu jsem měla štěstí přístup lékařů byl a dosud je fantastický. Bylo mi okamžitě provedeno veškeré vyšetření, během několikati dnů byl vyřčen můj ortel, bylo to kruté slyšet dvě slova máte rakovinu během vteřiny se zhroutí celý svět.

Proč právě já? Tuto otázku si klade každý. Měla jsem dvě možnosti buď to vzdám a nebo budu bojovat a tak vyhrála druhá varianta budu bojovat.

ObrazekByla jsem pozvána na konzultace, kde byl přizván onkolog. Šla jsem tam i s manželem. Postupně mi vysvětlili jak vše bude probíhat od A do Z takže jsem věděla co mě čeká pro mě to byla sice krutá pravda, ale zase je to lepší než se dovídat po kouscích co přijde. Můj pán doktor mi zařídil i chirurga, který mě operoval. Nejprve přistoupil na částečné odstranění, ale po výsledcích to nebylo moc dobré a tak jsem šla na druhou operaci, kde byla provedeno celkové odstranění.

Bylo to pro mě strašné i když mi bylo 47 let nemohla jsem se s tím smířit, nemohla jsem se na sebe ani podívat připadala jsem si jako zrůda. Říkala jsem si jak se ty Amazonky mohly tak znetvořit jen proto, aby se jim lépe střílelo z kuší.

Hned jak to šlo jsem nastoupila chemoterapii. Dostala jsem 4dávky v té době to byla celkem novinka byla to tak silná chema, že mi to vybilo nejen ty špatné buňky, ale i ty dobré. Hned po první dávce mi začaly vypadávat vlasy. V noci jsem seděla v kuchyni a tahala si chomáče vlasů a bulila jsem Obrazekjak malá holka. Ráno jsem to vyřešila než bulit tak se raději vyholím. Hlavičku jsem sjela manželovým strojkem a bylo. Nasadila jsem si paruku a bylo po problému. Chemu jsem snášela velice dobře neměla jsem žádné problémy na které jsem byla připravené takže jedno malé plus. Po ukončení jsem ještě postoupila ozářování v té době mi začaly rašit i nové vlásky byla jsem štěstím bez sebe, každý den jsem kontrolovala o kolik mi povyrostly, rostly velice rychle a byly pevnější, aspoň malinkatá radost v mé dušičce hurá rostou mi vlásky.

Po tom všem jsem si říkala konečně to mám za sebou, ale opak byla pravda. Při testech mi zjistili,že mám obrovský nárůst hormonu estrogenů. Další rána to už nezvládnu, zase jsem se dostala ke dnu bylo mi hrozně. Další konzultace s gynekologem, který mi vysvětlil, že to může vyvolat další zhoubné dělení buněk a tak mi doporučil jelikož jsem byla ve klimakteria odstravit vaječníky. Tak to je konec co se mě zbude jenom prázdná skořápka. Znovu jsem probrečela noci.

Co teď nechat to tak, ale co když opravdu dojde k tomu nejhoršímu a já co jsem prodělala to všechno bylo by k ničemu. Dala jsem si jednu otázku žít jako skořápka nebo zůstat tak jak jsem a nechat to osudu?

Vyhrála skořápka a já šla na další operaci.

Po této operaci jsem se velice rychle zotavila. Snad je to opravdu to poslední co mě potkalo a konečně se můžu od toho dna odrazit. Šlo to velice pomalu a těžce.Tohle poznamená každou ženu na celý život i když jsem nyní v pohodě jsou momenty, kdy znovu promítám tenhle film a je mi smutno, naštěstí to dokážu rychle zahnat pryč což je velice důležité.

ObrazekNěkdy se mě přátele ptají jak jsem to dokázala. Mám jednu odpověď. Tancovala jsem se smrtí dívala jsem se jí přímo do očí ani na vteřinu jsem neuhla pohledem ona to nevydržela a prostě mě pustila.Tak to je ta horší část mého života.

Pak jsem se rozhodla, že i když nejsem už nejmladší udělám vše proto, abych se dostala na rekonstrukci.

V tom roce 2000 to nebylo ještě tak jednoduché, ale povedlo se.
Jestli budeš chtít tak napíšu pokračování. Ahojte
ATKA

Atko, budu se těšit na pokračování. Určitě to hodně pomůže ženám, které nad rekonstrukcí váhají. Děkuji za příběh a přeji hodně zdraví.

EVIK

 

Ahoj Evi,dneska mám lenošný den a tak jsem se rozhodla napsat o te mé plastice. ( 26. září 2007)

Moje plastická operace.
Když už jsem měla všechno za sebou operace, chemu, ozářky už v době léčení jsem koketovala s myšlenkou, že takhle nechci zůstat. Začala jsem mít sama ze sebe komplex méněcenosti. Bylo to hrozné odkládat večer něco umělého do šuflíku a ráno honem ať mě nikdo nevidí si to zase obléct. Nejhorší to bylo, když jsem šla na bazén tajně se převlékat ani se neosprchovat no hrůza a takových momentů bylo opravdu hodně.

Tak a dost řekla jsem si, takhle né chci něco malého, ale mojého.
Doma jsem nic neřekla věděla jsem, že s tou myšlenkou ovace nesklídím, manžel a rodina byli ti co mě drželi po celou dobu nad vodou a teď jím řeknu co chci udělat už slyším co by mi řekli "buď ráda, že žiješ a neblbni". Řeknu jim to až to bude jisté.

Objednala jsem se ke svému panu doktorovi a hned mu vyklopila co chci. Tak to je skvělé, řekl mi, před pár dny jsme na klinice otevřeli plastickou chirurgii hned se můžete objednat. Byla jsem štěstím bez sebe.
Za pár dnů jsem seděla v ordinaci plastického chirurga podíval se a řekl to by šlo, jenom po ablaci vám tam opravdu nic nenechali žádnou tkáň, ale něco s tím uděláme. Jelikož umělý implantát nepřichází v úvahu uděláme to z vaší tkáně z bříška, ale jak se na vás dívám to je problém žádný tuk na vás nevidím. Jediná možnost je ta, že přiberete. Vyřídíte si veškeré schválení a budete zatím přibírat, za tři měsíci se příjdete ukázat. Přiberu slíbila jsem.

Doma jsem všechno řekla a ta má rodinka to vzala to mi udělalo radost a začla doba obžerství, knedlíky buchtíky, větrníký a pořád dokola. Pomalu jsem začla přibírat, ale ke zděšení mého né tolik do bříška, ale do zadečku ten byl to nebyl zadeček, ale zadek jak kolo štěstí. Po třech měsících jsem měla vše vyřízeno a navštivila plastického chirurga. Pane doktore břicho nic moc, ale ten zadek nešlo by to udělat z něho bylo vidět, že ho to pobavilo tak to by něšlo řekl mi. Ještě tři měsíce a bude to dobré i v bříšku.To určitě, za ty tři měsíce neunesu ten můj zadek z břícha mi uděláte tu moji dvoječku, ale ze zadku by to mohly být čtveřky. Za další tři měsíce jsem opravdu šla na operaci ještě na sále jsem nabízela svoji zadní část, ale marně bylo tam dost veselo než jsem usla všichni se lámali smíchy jak je přesvědčuji a jaké mám argumenty.

Když jsem se probudila po operaci, byla jsem jak kukla hrudník stažený, bříško stažené jenom drény mi visely všude ani jsem nepocíťovala žádnou bolest. Přišel za mnou primář, no dopadlo to dobře, ale té tkáňe opravdu moc nebylo udělali jsme maximum, byla chyba, že ta ablace byla provedená tak razantvě ještě štěstí, že máte tak malé prsa, jinak bychom opravdu museli použít ten váš zadeček smál se. Za čtyři dny bylo odhalení vypádalo to dobře jenom na jednom místě tkaň nechytla, primář mě uklidnil, že to bude dobré a když né tak se to upraví, nechal tam o nějaký cenťák navíc. Po deseti dnech jsem šla domů, ale ten kousek pořád nebyl dobrý né a né se zahojit. Po měsíci se to muselo přece jen upravit. Dlouho se to hojilo, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Dneska jsem šťastná mám svoje malé prsíčko i s malou bradavkou je prostě moje a silikon šel do krabice mám ho jako nechtěný suvenýr. Konečně se nemusím tajně převlékat, mohu nosit trička bez podprsenky i venku, plavky bez nějakých kapsiček na silikon no paráda.
Je to nádherný pocit, jako když najdeš to co jsi dlouho hledala a nakonec to našla.

Přeju všem ženám, které ještě váhají zda jít na rekonstrukci nebo né, že člověk má v životě všechno zkusit. Je pravda, že každá operace nese riziko, ale stojí to opravdu za to a dneska je medicína zase o kus dál, než když já toto podstoupila i přes problémy, které jsem měla s hojením šla bych do toho znovu.
Tak to je konec mého příběhů Aťka


Básničky a citáty od Aťky!

Za oknem se podzim vkrádá
nálada nám pěkně padá,
strčím depku do pytlíčku a hodím ji za hlavičku.
Přece depka nato nemá,
položit mě na kolena.

Nový týden už nám začal pěkně si ho užíjme a když
bude volná chvilka na netik si skočíme.

Nejsme holky z porcelánu, život nám dál velkou ránu,
ale my se nedáme - ránu pěkně vrátíme.

Jak mizerný by byl život, kdybychom se občas nepochválili.



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Evik - Poděkování

27. 9. 2007 11:49

Atko, děkuji za krásný příběh a všem které váháte běžte do toho!!!
Pokud někdo kdo čte tyto stránky má svou zkušenost, nebojte se a napište.
Třeba i negativní.
Evik