Jdi na obsah Jdi na menu

Miluška

4. 3. 2008

Přeji všem hezký den
a i když není venku po sluníčku ani stopy paprsku, věřte, že i tento den stojí za to žít a já děkuji každé ráno za to, že jsem!

      Děkuji za to, že jsem před pěti lety (10/2002) našla odvahu a sílu udělat krok, který mi zachránil život. Děkuji svým lékařům za jejich péči a lidský přístup k uzlíčku nervů, kterým jsem se na moment stala při vysloveném ortelu-máte rakovinu, ihned na operaci! Děkuji za tu rychlost, ani jsem se nenadálObrazeka a levé prso se zbavilo té hnusné příšery a já jsem si pomalu začala zjišťovat co bude dál. I přesto, že jsem dostala od lékařů hodně informací, brouzdala jsem na netu a vše co se týkalo této nemoci jsem četla. Četla jsem příběhy lidí podobně postižených, našla jsem si i tyto stránky a přihlásila jsem se k ostatním, ale svůj příběh jsem nebyla schopna napsat z jednoho prostého důvodu. Měla jsem strach a obavy a také pocit, že vše už bylo řečeno, popsáno a ty NAŠE pocity jsou si hodně podobné! Měla jsem strach vyslovit věty typu….hurá, mám vyhráno!

     Jsem zdravá! Teď to sem píši, ale je to prosím šeptem, u mě platí ve všem pořekadlo: neříkej hop, dokud si nepřeskočila! Já jsem byla schopná vstát, když jsem klečela na kolenou a brečela jako malá holka nad vanou, v rukách zbytky vlasů a rychle si vázala šátek na hlavu, aby rodina neviděla, že je chemoterapie nejen na to, aby ničila zhoubné zbytky rakoviny v mém těle. Zvládla jsem i každodenní ozařky v motolské nemocnici na něž jsem dojížděla měsíc a půl a každý pátek jsem si k tomu dala pořádnou dávku chemo a poté jsem byla vděčná, když mě položili do postele a já si pár hodin lízala rány jak na těle, tak i na duši. Doma poznali, že chci být sama a tak jsem na noční stolek dostala sklenici s čerstvou mrkvovou šťávou (byla jediná, co jsem dostala do žaludku) a můj milovaný pejsek, pudlík mi dělal po tu dobu věrnou stráž u postele. Jen já sama jsem věděla, jak jsem prožívala obě drastické formy léčby, ale díky mému manželovi jsem všechno zvládla, byl a je moje největší podpora spolu s mými, dnes již dospělými dětmi. A musím napsat, že jim moje holohlavá hlava vůbec nevadila, dokonce jsem se nechala vyfotit a dodnes mám doma připomínku…….

     Říká se, že pět let je rozhodujících, když jsem se dozvěděla o tom, jak nepodstatné je počítání let a nemoc může udeřit kdykoliv se jí zachce nebo jí k tomu dáme signál a je zase zpátky, pořád se snažím nezabývat se malichernostmi každodenního života, snažím se nestresovat, ale jak téměř každý píše… čekání na výsledky testu markru nebo jiné rtg. vyšetření jsou pro mě stále velkou zkouškou, jak zvládnout své emoce. Zjišťovala jsem si význam slova remise a přiznám se, že mi zase uvnitř bliká varovná kontrolka….nepřipouštět si tu nemoc, prostě se nevzdávat a věřit!!! Já jí totiž nechci dát šanci, aby mě znovu dostala na kolena, ale to z nás určitě nikdo, prostě ať si někde leží v těle, ale to je tak asi všechno co jí mám v plánu povolit, když už není jiné zbytí!

Obrazek Mám jiné starosti a milejší-krásnou vnučku Patricii, která prvního března oslaví první rok svého života a já si přeji být dlouho její hodnou babí. Jen kdyby ty neduhy občas nespustily alarm a tak se mi stane, že mě síla opustí a já na pár dní dávám tělu relax, ale to je prý běžné. Ráda bych znala zkušenosti jiných žen a jakým způsobem se oni vyrovnávají s neduhy, které jsou pozůstatky z léčby(imunita, únava, bolestivost v oblasti jater).

Všem přeji KRÁSNÉ DNY, ZDRAVÍ PO CELÝ ROK, SKVĚLÉ RODINNÉ ZÁZEMÍ A HODNĚ ŠTĚSTÍ, SÍLY A VÍRY TĚM, KTEŘÍ JSOU TEPRVE NA ZAČÁTKU-VĚŘTE, ŽE TEN BOJ STOJÍ ZA TO VYHRÁT !

Zdraví Vás Miluška



 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

EVIK - Poděkování

23. 3. 2008 23:35

Miluško, děkuji za zveřejnění svého příběhu a přeji hooodně zdraví. Evik