Jdi na obsah Jdi na menu

Moje setkání s nemocí - leukémie

8. 3. 2008

Moje setkání s nemocí - Leukémie

Chtěla bych sem napsat svůj příběh, protože vím jak je důležité pro nemocného mít informace, názory ostatních lidí a vědět, že se svou nemocí není sám, že stejně postižených lidí jsou tisíce.

O své nemoci jsem se dozvěděla v září v roce 2005 úplně náhodou. Až potom jsem si uvědomila jak jsem zanedbávala svoje zdraví, že jsem pořád byla strašně unavená (líná?), dělaly se mi hrozně modřiny (ty se mi dělaly vždycky), zadýchávala jsem se (až půjdu k doktorce tak jí to řeknu) atd. Možná, kdybych byla ukázněnější, tak by se na to přišlo dříve.

Během dvou dnů byla stanovena diagnoza-akutní promyelocytární leukémie, odebrána kostní dřeň a šupem mně vezli do Olomouce do FN. Abych pravdu řekla jela jsem tam jako tele na porážku byla jsem pěkně vykulená. Tam mi vysvětlili o co jde, jaká bude léčba, co se bude dít. Léčba se skládá ze čtyř cyklů, které člověk musí strávit v nemocnici a mezi tím dle možností stráví 2 až 3 týdny doma. V nemocnici je vždy asi 4 týdny. Chemoterapie trvá asi 5 dní pak klesnou bílé krvinky na nulu, člověk je ohrožen různými infekcemi a čeká se až bílé krvinky nastoupají aby člověk mohl jít domů. Vypadá to docela jednoduše, pokud nenastanou komplikace. Při první léčbě mi přestaly fungovat ledviny, takže mně chvíli vozili na dialýzu a svůj pobyt jsem si pěkně prodloužila. Pokaždé se mi udělaly v puse afty, takže byly velké potíže s jídlem. V září roku 2005 jsem vážila 75 kg a v dubnu 2006 po úspěšně absolvované léčbě jsem měla 55kg.

Po chemoterapii je pro některé lidi jídlo skutečně velký problém, ono totiž chutná jinak než má, divně páchne a někdy i opravdový jedlík má k jídlu odpor. Pak se musí nutit a jíst aspoň to co dokáže, pít nutridrinky (br), protože tělo neuvěřitelně rychle zeslábne. Když mně po prvé pustili domů, málem mně neunesly nohy. Taky jsem pozorovala, že menší problémy měli lidé, kteří dokázali normálně jíst asi proto že byli silnější.Obrazek

Myslím si, že člověk musí tu nemoc nejdříve přijmout, pak důkladně poznat aby s ní mohl bojovat. V nemocnici byli samí fajn lidi, ať doktoři, nebo sestřičky, ochotni pořád dokola všechno vysvětlovat, vyřešit každý můj problém, každou bolest. Je to úžasná práce, kterou dělají, zní to jako klišé, ale je to opravdu poslání.

Dneska jsem doma, na kontrolu jezdím do Olomouce jednou za 3 měsíce, beru vždy co 3 měsíce 15 dní léky, tato léčba trvá 2 roky.

ObrazekZní to jako paradox, ale ta nemoc Vám i mnohé dá. Zjistíte že se dá žít v klidu a pomalu, že nejste v práci nepostradatelní a ti jediní, že rodina a děti jsou daleko důležitější, než všechno ostatní. Že nemusíte jezdit nikam do tramtárie aby jste si „užili“, že sedět na mezi a koukat na stromy je stejně nádherné.

Přečíst si dobrou knížku, vidět hezký film, povídat si s manželem, s dětmi, prostě obyčejně žít je krása !!!!

Vlaďka

Vlaďko, děkuji za příběh a čekám na pokračování.
Přeji Ti hodně zdravíčka.
Evik

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář