Jdi na obsah Jdi na menu

Jak to začalo? - Mefiska

21. 11. 2007

Jak to začalo?

Stále si kladu otázku, jestli tento můj život je má cesta, má volba nebo je mi dána osudem. Těžko říct, ale pravdou je, že jsem si vlastně k tomu sama hodně pomohla a tím se tak vystavila nástrahám osudu!

JseObrazekm člověk, který je velmi otevřený, optimistický a vždy ho bylo všude plno a to i fyzicky. I přes svoje plné a krásné křivky jsem měla ráda jakoukoliv akci, ráda jsem sportovala, cestovala, organizovala vše kolem sebe. Dětičky vlastní nebo i cizí a nic mě nezastavilo. Byla jsem prostě taková vichřice, která někam vtrhne udělá tam průvan a zase řádí někde jinde. Byla jsem až nadmíru aktivní a to po léčbě a následném ozařování můžu říci, že teď jsem dokonce radioaktivní a to je co říct!

Nikdy v životě jsem pořádně s ničím nemarodila, nikdy mi nic vážného nebylo, jen snad nějaké angíny a chřipky a jinak celkem nic, jen bezproblémové hormonální ženské problémy. V životě jsem nepřemýšlela nad tím, že já osobně někdy v budoucnu budu muset čelit onkologickému onemocnění, i když v rodině obě babičky tyto problémy měly. Já s mým nezměrným optimismem, životním elánem a sílou, jsem si nikdy nepřipouštěla, že by se někdy něco podobného mohlo stát i mě. Skutečnost je taková, že jsem si k tomu vlastně pomohla sama. A to úplně jednoduše - v podstatě jsem to trošku víc přehnala! Naložila jsem si na sebe více, než jsem byla schopna utáhnout a to mě jednoznačně dostalo. Nevím, komu jsem chtěla co dokázat, jestli manželovi, že jsem schopná nebo rodičům, že mám na víc nebo dětem, že jsem ochotná a schopná jim dopřát víc, než je v našich možnostech. Prostě se to stalo. Nechala jsem se zapřáhnout, jak mezek někde v lomu, který se točí stále dokola a drtí haldy kamení obyčejným kamenným kolem a nemůže se zastavit.

Varování pro všechny.

Měla jsem dvě zaměstnání ve školství - dopoledne jsem učila a odpoledne jsem byla ve školním klubu až od večera. Večer jsem chodila po klientech, protože jsem podnikala a měla jsem kromě jiného pravidelné obchůzky. Taky jsem ještě k tomu všemu začala ve 35 letech studovat vysokou školu a mimo jiné jsem měla jednu celou, úplnou rodinu - manžela, 2 dcery, 1 psa a 1 domácnost. Co k tomu dodat? Docela to šlo, ale jen do určité doby, než mi začalo zkouškové období a tu zimu 2000 v prosinci jsem měla 5 těžkých zkoušek a já byla nucena se k tomu všemu řádně a svědomitě připravit. Vzhledem k mému věku to nebylo již tak jednoduché a dalo mi to pořádnou fušku všechny ty vědomosti do sebe pojmout a dokonce si je zapamatovat. A samozřejmě má zodpovědnost v tomto věku byla daleko větší než v mládí a já osobně jsem si nechtěla před zkoušejícím připadat, jako blbec. Tak jsem ještě přitvrdila!!!

No a jak to dopadlo? Můj pracovní den začínal v 5.30 hod. a v 6.30 hod. jsem měla ranní družinu, od 8.00 hod. jsem učila a protože v tu dobu hodně lidí marodilo, tak jsem suplovala. Ve 12.00 hod. jsem nastupovala do Obrazekškolního klubu, kde jsem pobývala do 18.00 hod. Po cestě domů jsem se stavila nakoupit ve večerce, doma se najedla, převlékla a šla za klienty. Kolem 21.00 hod. jsem se vracela domů, abych zkontrolovala domácnost a ve 22.00 hodin, až všichni ulehli ke spánku, jsem si rozložila v jídelně na zemi hlavní stan a začala jsem se učit na zkoušku. To jsem za podpory kofeinu zvládala do 03 - 04 hodin a pak jsem šla spát. Na každou zkoušku jsem se poctivě učila 1 týden, a to jsem takhle dělala 2 měsíce. Krásný co??? Vůbec nechápu, že ve mě nezačal vřískat obranný systém, který mám docela silný. Má vůle zvládnout to, byla asi silnější.

V každém případě jsem ráno vstávala úplně bez života, neměla jsem pocit, že jsem vůbec spala, nebyla jsem schopná se ani pořádně obléct, nic mě nebavilo a jen jsem si říkala "MUSÍŠ!!!" Večer jsem se vracela úplně zmožená bez energie, nebyla jsem schopná pomalu zvednout ani ruku nebo nohu , natož tak vyjít do 3.patra u nás v domě. Neskutečné, ještě teď mě běhá mráz po zádech a nevím, proč jsem to vše dělala??!!!! Mé nemoci předcházela obrovská námaha a vůbec se nedivím, že mé tělo si nedovedlo poradit s jednou pitomou buňkou, která začala bujet a růst. Auto vám také nejede bez benzínu nebo vrtačka bez elektřiny! Já jsem totiž tu svoji obrovskou sílu vymrhala na blbosti a vůbec nic jsem si nenechala na obyčejné fungování těla. Tento můj zápřah trval do února 2001, kdy jsem si poslední den v měsíci našla v pravém prsu malou bulku. No nic divného, nic se neděje, měla jsem chvíli relativní klid a tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Víte na jakém principu pracuje lavina? Úplně přesně, jako v mé rodině. Informaci jsem řekla jedné z mých sester, ta to řekla druhé a ta potom oznámila mamince! Starostlivá máma se mě v dubnu zeptala, jestli s tím něco dělám a hodně mě nadala. A tak na její pokyn a výhrůžky jsem se vypravila k lékaři.

A je to tady!!!

Pak to šlo ráz na ráz. Během jednoho týdne jsem podstoupila veškerá vyšetření a posílali mě od jednoho lékaře k druhému až jsem se ocitla v Brně na Žlutém kopci, kde se mě moc krásně ujali a sdělili mi verdikt, že to nevypadá dobře a musí to jít ven. No co, jistota je jistota a brala jsem to, jako fakt. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych měla zhoubný nádor a ani jsem tomu nedávala důraz nebo pochybnosti. Tak jsem si věřila! Mě se to přeci nemůže stát! Operace byla určena za měsíc a já jsem se věnovala svým naplánovaným aktivitám a koncem června jsem nastoupila do nemocnice. Problém byl ale v tom, že 14dní před operací mi nádor dvojnásobně narostl a dosahoval úcty hodný rozměr. Ani to mě nevarovalo a já stále věřila, že mi ho prostě vyndají a já půjdu domů. Po operaci jsem se vzbudila a připadalo mi, že jsem jak zabetonovaná , v tu chvíli mi došlo, že to bylo horší než jsem předpokládala a museli mi vzít uzliny a větší část prsu. Měla jsem štěstí na operatéra, který pro jistotu vzal více a za to jsem mu vděčná - děkuji vám pane primáři Chrenko. Zotavovala jsem se a začínal se mi vracet můj příslovečný optimismus. Výsledek histologie za 3 týdny jsem brala, jako formalitu. Na poslední kontrole na chirurgii mi dokrot oznámil "No histologie nedopadla dobře a tak si ještě tento týden přijedete na první dávku chemoterapie!" Tečka. Hotovo! Sklapla jsem uši, sklonila hlavu a řekla si ,"Co se dá dělat!" Já vyhraju! Pokořím tu BESTII , aby věděla kdo je tady pánem! Do neznámého se jde lehce a připadala jsem si vítězně a odhodlaně, protože jsem opravdu nevěděla do čeho jdu. Podstoupila jsem 4x AC a 4 x Taxol, sice s problémama a o tři měsíce déle než se předpokládalo, ale můžu říct, že jsem to zvládla a vydržela. Nebylo to lehké, ale nechci popisovat, co všechno jsem musela zkousnout a jak mi bylo. Je to opravdu těžká zkouška odhodlání, ale stojí zato jí zdolat. Vydržet! Každý člověk je jedinečný a každý reaguje jinak, takže co já jsem prožívala bouřlivě, druhý prožije bez problémů. Paní doktorka se vždy na kontrola mile usmívala a ptala "Tak co tentokrát vás postihlo?" Pokud počítám takovou banálnost, jako lámání zubů, částečné ztráty paměti, průjmy, bolesti nohou atd., pro mě bylo důležité že žiji i když nevesele. Víra byla a je, že bude líp!!!! To mi pomáhalo, brala jsem to jako nutné zlo a součást mé duševní transformace. Nemoc nám ukazuje, abychom se zastavili, zpomalili, změnili své myšlení. Má pomoci zamyslet se proč tělo onemocnělo, zamyslet se nad podstatnými a důležitými věcmi. A co je nejdůležitější poučit se z toho!

Nástup na solárko.

Chtěla jsem odmítnout ozařování a již mít klid, ale po konzultaci s rodinným přítelem, který byl na tyhle věci kapacita, mi bylo řečeno ať neblbnu a podstoupím celou léčbu. Tak jsem opět sklapla uši, sklonila hlavu před moudřejším a nastoupila jsem na náš hotýlek, jako se mu na Žluťáku říká Vysloveně jsem se tam těšila, protože jsem věděla, že můžeme chodit ven, do výtvarné dílny, do divadla, na koncerty a je to takové bezvadné oddělení, kde jsme si kolikrát nepřipadali ani jako pacient.

ObrazekSestřičky tam byly opět úžasné, no sen. Díky vám!!! No a taková nepříjemnost jako chodit na ozářky, bylo jen jediné mínus na pořadu dne. Sešli jsme se tam bezvadná parta, která nelenošila a denně poctivě hned zrána chodila do výtvarné dílny, kde jsme se plně realizovali až do odpoledních hodin. Vyráběli jsme co se dalo, malovali na hedvábí, na sklo, vyráběli keramiku, slupovačky, kraslice, šili a plno jiných věcí, ale co bylo nejdůležitější hlavně jsme se dobře bavili, hodně se nasmáli, radili si a neužírali jsme se svojí nemocí. Jednou do výtvarné dílny přišli novináři a byli z nás celkem nesví, protože přišli dovnitř a na věšáku u dveří viděli asi 5 ks paruk, které zde byly odložené jako klobouky a v místnosti dámy v nejlepších letech, kterým hlavy svítily jako sluníčka. Byli velmi nejistí a s obavami se nás zeptali, jestli si nás mohou vyfotit při práci. Nám to nevadilo a taky proč, když jsme vypadaly skoro všechny stejně a těžko by nás naši známí v novinách poznali. A když se mě jeden novinář zeptal, jak se zde cítím, tak jsem mu po pravdě řekla, jak na pionýrském táboře. Byl z toho značně zaskočen a tak jsem mu vysvětlila, že máme svoji postel jistou, najíst dostaneme, napít taky, jsou k nám milý a program máme taky zajištěný. A nemusíme se vůbec o nic starat. A měla jsem pravdu, byl to pro mě balzám na duši. Věnovala jsem se věcem, které mě bavili, žádné starosti, povinnosti a stresy. Úžasné!!!

Tím se přehlušovaly problémy, které nastaly dlouhodobým ozařováním. S ostatními jsme se za těch 6 týdnů již velmi důvěrně znali a uzavřeli jsme mezi sebou spikleneckou smlouvu, že si dlouhé čekání na ozáření - solárku, nebudeme kazit svými problémy a tak jsme se docela nasmáli. Mě se vracel můj optimismus a energie, protože jsem si myslela, že nic horšího než chemo mě nemůže potkat. Ale díky mým krásným tělesným proporcím mě vznikla pod prsem velká spálenina se kterou si nevěděla rady ani paní doktorka na kožním. Teď jsem si zažila očistec! U chemo jsem věděla, že mi bude sice týden blbě a neslezu z postele, ale pak do dalšího chema mám 2 týdny, abych si je užila. U spáleniny jsem zažila sekundu co sekundu bolest, která se nedala přehlušit, ale musela se přetrpět do té doby než se zahojí. S ozařováním nemínili lékaři skončit a tak jsem trpěla dál. Tři týdny pro mě byly utrpením. Ale teď můžu říct: "Jsem dobrá i tohle jsem vydržela!" Člověk vydrží opravdu hodně, pokud je odhodlaný se s tím poprat. Bolelo to jak sto čertů, ale smích a veselí mě neopouštělo a když jsme se sešli na solárku, kolegyně mi říkali, že kdyby mě denně nepotkávaly zde, tak se s každým hádají, že takový člověk nemůže být nemocný.

Tak to jsem celá, umím klamat ostatní. Málo kdo věřil, že jsem nemocná. Žáčci a kolegyně z práce nepoznaly, že nosím paruku a chválily mě, jak mi to sluší i když jsem vypadala, jak opuchlé rajče. Věnovala jsem se věcem na které jsem dříve neměla čas a byla šťastná za každý nový den, když jsem se ráno probudila. Byla jsem hodně silná a ostatní to věděli. Nechtěla jsem je do těch mých děsů a stavů tahat. Říkala jsem si " Jseš velká a statečná holka a ty to prostě zvládneš!" Já jsem věděla, že to zvládnu, ale oni nevěděli, jak se mají zachovat. Byla obrovská chyba, že jsem je do toho nevtáhla, teď už to vím! Byla to i jejich zkouška a já jsem jim nedovolila ji podstoupit! Oni jen tuší čím vším jsem prošla, ale neví, jak těžké to bylo! Já stále usměvavá, veselá i když mi do smíchu nebylo, zavřela jsem se v pokoji a nevycházela. Dokonce jsem si sama i vše chystala, abych je neobtěžovala svojí nemocí. Byla to chyba, mohla jsem jim dát najevo to, že i já potřebuji jejich pomoc a péči, že i já jsem na dně a je mi moc a moc blbě, že nemám ani sílu zvednout hlavu nebo otevřít oči, že...... Měla jsem hodně důvodů, proč je do toho nezatahuji, ale teď opravdu vím, že to byla chyba. Neudělejte tu stejnou chybu, jako já. Má smysl, aby i vaši blízcí pochopili čím vším procházíte, neberte jim šanci projít zkouškou a pochopit. Nechte své blízké, aby o vás mohli pečovat a starat se. Nechte se hýčkat! Já jsem to svým blízkým neumožnila a teď mě to mrzí, ani nevěděli, co mají dělat, jak mi pomoci. Já jsem byla hodně statečná a hrdá a teď vím, že to nebylo úplně to správné.

Mnozí si mysleli,:"Tak to na tom nebyla zase tak zle, když to tak dobře zvládla". Nevěřili mi, že se musím šetřit a najednou jsem se musela bránit přesile. Nebojte se bránit a ubránit, pokud tady chcete dalších 40 let ještě být!!! V nemoci jsem poznala, že přísloví "Líná huba, hotové neštěstí!", je pravdivé. Naučila jsem se říkat ne a vůbec mi to nebylo trapné! Naučila jsem se bránit a chránit a to je hodně důležité. Není hrdinství zvládnout všechno sám, být silný a nepožádat o pomoc své nejbližší. Hrdinství je - VYHRÁT NAD TOU BESTIÍ VŠEMI DOSTUPNÝMI PROSTŘEDKY!!!!!

A jak to vše dopadlo?

Výborně a buObrazekde ještě líp!!! Po pěti letech mohu říci, že jsem zdravá a v loni na podzim jsem se vzdala plného invalidního důchodu, nyní mám částečný a opět učím. Jsem duchem ještě mladší než jsem bývala, optimismus a veselí mi nechybí, umím říci ne a bránit se, vím co je důležité a podstatné, blbostmi se nezabývám a často jsem vysoko nad věcí. Taky vím ,kdy mám dost, nestydím se důkladně odpočívat a nepřepínám své síli. Poslouchám všechny signály svého těla a neberu je na lehkou váhu. Taky se netrápím věcmi, které mě nepřísluší a uvědomila jsem si, že svět je přelidněný, tak proč bych měla všechno zvládnout a vyřešit já. AŤ zbude něco i na ostatní!!!!


A k mém u heslu: "S úsměvem jde všechno líp!" jsem ještě přidala: "Co tě nezabije, to tě posílí!"

PS: LIDIČKY DRŽTE SE ŽIVOT JE NÁÁÁÁDHERNÝ A TAK KRÁTKÝ NA BLBOSTI !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

MEFISKA

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ogi - Odhalení

2. 1. 2008 19:21

Tak nevím,ale mám dojem,že jsem v Mefisce poznala Lenku K.,je to tak?

Evik - Poděkování

21. 11. 2007 18:56

Děkuji vám za souhlas k zveřejnění příběhu.