Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Evy

3. 9. 2007
DneObrazeks mi přišel krásný dopis od Evy – mám její souhlas jej zveřejnit

8.8. jeden z dost důležitých dnů v mém životě. 8:30 onkologie, rozhodnutí léčby.

Blbě jsem na dnešek spala..stále jsem měla nějaké zmatené polosny, že zaspím, že tam moje doktorka nebude a různé blbosti kolem. Nic erotického....

ObrazekNezaspala jsem, stihla jsem to….za deset minut půl deváté jsem vešla do onkologické čekárny… dlouhá ponurá chodba, s ponurými a pomalu plížícími se lidmi. Nikoho jsem neviděla se tu usmívat, jen tupě koukat na nově příchozí a jako by hádali, kolik času komu zbývá, přesto že jsem tu měla pocit, že se čas navždy zastavil. Vzduch byl těžký, nedalo se dýchat, nebo jsem se možná dusila jen já. Poprvé od operace jsem měla opravdu strach a ztratil se i můj nejlepší společník a to je můj humor.

Předala jsem sestře kartičku a sedla si mezi ty podivně vyhlížející lidi a snažila se je ignorovat a říkat si, "já sem přece nepatřím já jsem tu omylem". Všechno ve mě křičelo "Já nebudu jedna z vás…NIKDY". Měla jsem pocit, že to ty lidi slyší, neb se nějakou dobu všichni dívali jen na mě. Možná ale koukali na mé dlouhé náušnice.

ObrazekPak jsem zahlédla v jedné části čekárny klavír...přemýšlela jsem, proč tam je...je to snad provokace? Kdo asi tak tu má náladu na klavírní koncert? Že by klavír měl rakovinu? Opravdu blbé místo pro tak nádherný hudební nástroj.

Naštěstí asi za pět minut vyšla sestra, dala mi velkou obálku a poslala mě za mou paní doktorkou do pátého patra, na lůžkovou část, kde již na mě čekala.

Byla jsem ráda, že s přízemí mohu vypadnout, nahoře to bylo již mezi kmitajícími sestrami mnohem veselejší. A hlavně se dalo volně dýchat.

ObrazekPak jsme zůstaly s lékařkou samy. Měla na tváři podivný úsměv a to mě okamžitě uklidnilo…..věřila jsem jí, ač ženám málo kdy věřím.
Otevřela mou kartu a řekla, že výsledky z Olomouce dopadly dobře. Bylo to podrobné vyšetření HER 2. Vyšlo negativní…kdyby bylo pozitivní, musela bych podstoupit šílenou léčbu Herceptinem a já nevím čím vším.....to vím ale z netu. o tom nemluvila, nebylo to pro mě aktuální.

Můj "čolek" není agresivní, byl zřejmě vyvolán hormonálním faktorem…tak jsem jí pochopila a spadám tedy do skupiny žen, kde jako zajišťovací i preventivní léčba zabírá hlavně Tamoxifen (antihormon), plus chemoterapie a samozřejmě ozařování.

Nakoupila jsem jen dvě léčby….ozařování a Tamoxifen. Okamžitě souhlasila, řekla dokonce že to i čekala a ani chvilku mě nepřemlouvala….nevím jestli je to nějaký šestý smysl, ale vycítila jsem od ní takový němý souhlas s mou volbou. Je jasné, že jako doktorka nemůže říct NIC proti „standardní“ zajišťovací terapii, ale pokud bych až tam moc riskovala, myslím , že by se mě snažila alespoň malinko přemlouvat, nebo by domluvila přítelovi, aby mě přemluvil on. No nic, vybrala jsem si léky a ozařování a chemoterapii si můžou strčit do…….dámy prominou.

ObrazekPak jsem se mohla ptát…na cokoliv…tak jsem se zeptala a to na jediné co jsem nevěděla, neb z internetu jsem již natolik vyškolená, že vím úplně vše. Jediné co jsem tedy nevěděla a co mě zajímalo, byla prognóza mého návratu do práce. Bylo mi řečeno 2-3 měsíce. Lékařka mi pak vystavila recept na Tamoxifen a telefonicky domluvila, že mi ještě dnes dopoledne udělají nějakou stimulaci, tj. vyměří mi přesně ozařovaná místa, načmárají mě a zítra poprvé ozáří….mám jich mít celkem 25 kousků.

Pak jsem sjela výtahem do suterénu, kde se lidi plížili již o něco rychleji než v čekárně onkologie a šla jsem hned na stimulaci, tedy na hledání míst, kde bych měla být "opékaná".

ÚsměvnéObrazek bylo, když jsem se měla v kabince svléknout do půl těla a připravit se. Pak sestra otevřela dveře a měla připravený digi foťák a já překvapená jsem si myslela, že mě chtějí pro nějaký Leo časopis a ptala jsem se, jestli bych se tedy neměla vysvléct celá. To zas šokovalo sestru a ta mi zmateně, ale s úsměvem řekla, že si fotí jen můj obličej, aby při ozařování nedošlo k záměně...no...fakt by bylo blbý, kdyby si mě spletly s panem Novákem a ozařovali by mi varlata.

Pak mě položili na lůžko, které asi důvěrně znáš, a kde bych měla pokaždé ležet úplně stejně….mám si to prý pamatovat, ale už nevím jak jsem ležela…. a začalo se něco kolem mě pohybovat natáčet a otáčet. Asi ten jejich rentgenový snímač. Pak lékařka se sestrou párkrát vešly, něco se jim nezdálo, ale nic neříkaly. Zase ten blbinec kolem mě jezdil, sem, tam, tam sem…jsem si v duchu říkala, jestli mě tedy rentgenují takovou dobu, že již to ozáření nebude asi aktuální. Pak už to nevydržely a lékařka se mě zeptala, jestli si pamatuji, v kterých místech byly ty nádory, že rentgen nic nevidí, buď jsem tak dobře zhojená, nebo to nechápou. Tak jsem je uklidnila, že rentgen asi bude v pořádku, neb nic neviděl ani mamograf, ani ultrazvuk, že holt budou muset střílet naslepo. Prý to nejde….takže nějaké čáry máry na mě namalovaly a objednali zítra (9.8.) ráno na CT-čko. Takže na stimulaci půjdu až v pátek a jestli se jim mě podle CT -čka povede omalovat, tak ozařování vidí spíš až na pondělí, že to budou muset říct mé paní doktorce….já na to, že jsem i ráda, neb se v pátek chystám na flám.

Cestou domů jsem si vyzvedla Tamoxifen a chodím stále kolem té krabičky a přemýšlím, jestli by nestačilo ho mít jen doma, jestli bych ho měla fakt i polykat. Vzpomněla jsem si na léky na mé astma, které občas Obrazekzabraly i když jsem je neužívala, již asi tím, že byly doma.

Tak to je zatím o mě a o mém "čolkovi" vše.

Žiju a zatím přímo fantasticky.
EVA

P.S Evě držím palce, ale ona to určitě zvládne. Je totiž aspoň jak jsem vyčetla z dopisu výborně pozitivní človíček a to je velké plus u tohoto onemocnění

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář