Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Honzy Nachtigala a stránky OSUDY

17. 10. 2007

Před psaním tohoto příběhu jsem dlouho přemýšlel, do jaké míry budu konkrétní a zda budu uvádět jména a přesná pracoviště? Výsledek zní – budu zcela konkrétní, jinak to nemá cenu psát. Pojďte se tedy spolu se mnou poučit o životě a smrti, o lidech a technice, o tom co se v TV nedozObrazekvíte a novinách nenajdete.

Život před rakovinou :
Občas mne, asi jako každého, pobolívala záda, za krkem, ale jak to naše moderní doba řeší, tak si dáme jeden Brufen a ono to povolí. To byl i můj případ a tak cca do 36 let svého věku jsem na podobné projevy a náznaky vlastního těla reagoval i já. A vždycky ten Ibuprofen pomohl a vždycky se to do druhého dne nějak uklidnilo. (AHA TADY JSEM UŽ MĚL TEN SIGNÁL CHÁPAT) Okolní svět byl ale vždy silnější než „slova“ mého těla. Vždy jsem se věnoval hlavně práci, která se stala tím hlavním, co jsem dělal a na co jsem většinu času myslel. Občas nějaká ta chřipka, ale hodně hodně angíny a záněty nosohltanu. Ale opět člověk je přeci „chlapík“ a na tělo máme léky, tak jsem po předcích použil zaručenou metodu a udělal jsem si Propolis a při první následující bolesti v krku vzal špejli, vatičku, namočil a pořádně chlapsky všechny čepy setřel. A skutečně to zafungovalo a musím říci, že snad jen ještě jeden zánět nosohltanu, či angína mne potkali a pak už na roky nic a nic. POZOR však, byl to „domáci“ Propolis. Ten kupovaný ve spreji je jen neškodná vodička. Bohužel nemohu poradit kolik jsem na váhu nechal té včelí blahodárné látky rozpouštět v čistém lihu, tak jen asi jak si vzpomínám, že v lahvičce na dně plavalo tak 1 ku 3 až 1 ku 5 propolisu a lihu. (jen tak na okraj odbočím - je 23.33 a od 17.00 mne krom manželky nikdo nenavštívil=6,5hodiny. Co by asi řekla sestra když bych tu ležel vytuhnutý svému nadřízenému lékaři? Jistě by se dušovala, že ještě před 30-ti minutami zde byla. Třeba tahle sestra ještě nechápe, že můj podivný tlak 170/110 by si jistě nějakou kontrolu po pár hodinách zasloužil…..včera mne například jiná zodpovědná sestra kontrolovala každou hodinu. (Při mé předposlední hospitalizaci reagovala tatáž sestra v noci jen na lehký hluk v mém pokoji a hnedka přiběhla ve 3 ráno……špičková ošetřovatelka)) Tedy zpět – kromě těch angín si ještě vzpomínám na alergické projevy na trávu a zvláště pak na kopřivy. Dostat se v létě do kvetoucích kopřiv, tak to pro mne znamenalo téměř smrt ukýcháním. Teče z nosu, z očí, a kýchá se a kýchá se až to člověka skoro úplně vysílí. (….á už tu byla jedna sestřička 23.55) Teď bych málem zapomněl ještě uvést, že jsem měl odjakživa problémy s hypertenzí, ale to jen se spodním tlakem který se pohyboval kolem 90-ti.

Takže shrnu-li svoje před rakovinové obtíže/nemoci
občasné bolesti v různých místech páteře
občasné chřipky, záněty nosohltanu, angíny
alergie na trávy (od puberty k dnešku)
vysoký krevní tlak (vždy kolem (140-160)/(90-100))

Profese a převládající práce
po střední a vysoké škole (obor strojírenství) jsem se začal věnovat počítačům (vývoji a aplikování software)většina času, který jsem byl v práci se odehrávala na židličce a s obrazovkou před obličejem celkové to trvalo cca 18 roků (také všemožné bolesti jsem přisuzoval právě onomu sedavému zaměstnání) a co důležité-moje práce netrvala nikdy 8,5 hodiny denně, ale vždy tak kolem 10-ti hodin čistého času na židličce

Zlozvyky
byl jsem silným kuřákem. Kouřil jsem 12 roků mezi 20-40ti cigaretami denně. Samozřejmě, že jsem pracoval v tom zakouřeném prostředí. ALE kouření jsem nechal (na základě vlastní vůle – rád někomu pomohu svým příkladem, zavolejte mi) a to už cca 5 roků před problémy s rakovinou celkově málo pohybu. Po příchodu z práce jsem unavený padnul do postele a musel jsem se tak hodinku probírat a podřimovat, než jsem se probral. Tělo bylo vyčerpané tím jednostranným zatížením. Do práce jsem chodil pěšky a tak jsem denně ušel tak cca 4 kilometry, ale i tak si myslím, že to bylo málo pohybu. Pil jsem a dodnes piji kávu, i když nevím jestli to je zlozvyk? Tak 2 kávy denně. V průběhu léčby rakoviny chemoterapií mi chuť na kávu vůbec nepřišla a tak jsem měl cca 2-3 roky pauzu. Jeden z velkých zlozvyků je mentální/povahový a budu na něm pracovat ještě dál a dál, abych ho zvládnul. Byl jsem asi posedlý prací a pocitem, že musím všechny kolegy předběhnout, předstihnout, být prostě nejlepší. Když se k tomu přičte jakési vnitřní přesvědčení, že dělám vždy vše dobře a všichni se mi mají podřídit, tak z toho vychází vcelku vnitřně rozbouřená povaha. No a jelikož jsem navenek chtěl působit „vlivně“ na svoje okolí, bylo potřeba svoje emoce udusit v sobě samém. Rodina mi v tomto směru na klidu nedodávala, spíše naopak. Tedy si myslím, že jeden ze „zlozvyků“ byla moje touha po kariéře úspěšného počítačového specialisty a nemožnost (možná moje neschopnost) najít si k lidem otevřenou přátelskou cestu

Dobré zvyky
po pravdě neznám žádný dobrý zvyk, který bych nějak pravidelně provozoval. Dobré bylo to, že jsem dělal práci, která mne moc bavila, dobré bylo to, že jsem uměl a umím plánovat a představovat si jak svojí budoucnost, tak budoucnost se svojí rodinou. Ale něco jako pravidelný sport, nebo pravidelná dávka vitamínů přírodní povahy, to jsem nikdy nedbal. Takže dobré zvyky jsou u mne na nule.

První projevy onemocnění  - Prosinec 2001(0)
Jednou takhle (koncem roku 2001) jsem se napil piva po obědě a objevila se u mne bolest kdesi uprostřed zad. Bylo to jako v páteři a chovalo se to jako skřípnutý nervík. Něco jako jsem byl zvyklý, že na to vezmu Ibuprofen a ono to přejde. Vzpomínám si, že jsem se šel tenkrát natáhnout a protože alkohol a léky nikdy společně nepožívám, tak jsem prostě usnul i s tou mírnou bolestí. Probudím se cca za 30 minut a bolest žádná. Tedy vše OK a mysl měla klid. Tato „pivní“ příhoda se ještě párkrát zopakovala a to jsem již začal tušit, že je to něco jiného, než obvykle namožená páteř z dlouhého sezení. RADA - jakmile bude vaše tělo pravidelně reagovat na nějaký měřitelný podnět=činnost nebo látku – běžte prosím k lékaři, nebo se alespoň třeba po telefonu s lékařem poraďte. Ale říkal jsem si, že to bude ten skřípnutý nervík a že je skřípnutý hodně a je v tom místě asi už zánět, který prostě reaguje i na malé množství alkoholu. (již to reagovalo na pouhé 2 decilitry 10-ti stupňového piva) Bolest ale byla silnější a silnější a na Silvestra 2001 jsem si dal jen přípitek a to bylo všechno. Po cca 1 měsíci se však projev bolesti začal objevovat i bez toho, že bych si dal pivko. To mne však stále nevyvádělo z míry a řešil jsem to jako vždy Ibuprofenem. Bolest se dokonce začala objevovat velmi pravidelně a to po 11-ti až 12-ti hodinách. No a tak jsem baštil v těchto intervalech pravidelně Ibuprofen. Když náhle jednoho dne po ránu se ona bolest přenesla ze zad dopředu do hrudníku a byla velmi intenzivní proti sobě v zádech a v hrudníku. (na úrovni mezi lopatkami). Poučen infarktovými stavy svých rodičů jsem se šíleně vyděsil a v domnění, že se o mne pokouší infarkt jsem zklidnil tělo a čekal co bude dál. Již jsem se však rozhodnul, že ten den jdu k lékaři. (jen pro zajímavost do té doby jsem spolykal cca na 250 tabletek Ibuprofenu – tj cca za 3 měsíce)

Moje obvodní lékařka mne mile přivítala a protože jsem u ní byl jako každý, komu záleží na jeho zdraví cca před 6-ti měsíci na pravidelné roční prohlídce, vzali jsme to společně jako nějakou nahodilou věc. (POUČENÍ – 6 měsíců před obtížemi byl můj krevní obraz jako ze škatulky OBJEKTIVNĚ žádný náznak problému – všechny hodnoty přesně jak mají u zdravého člověka být.)
Hledání příčin POPRVÉ – nemocnice v Písku :

Březen 2002 (0+3měsíce)
Při první návštěvě mne lékařka klasicky prohlédla a na moje hrdinské výroky, že to nic není a prosbu, že by to mohl být jen nějaký zánět mi předepsala antibiotika, o kterých jsem měl také znalost, že v takových případech pomáhají. Nabrali jsme krevní obraz, udělali sedimentaci a požádali o změření zánětlivého faktoru zvaného CRP. V těle jak sedimentace, tak CRP ukázaly vysoké hodnoty. Tedy se jasně jednalo o nějaký zánětlivý stav. (FW=sedimentace byla stovková a CRP někde kolem 12-ti) Po dobrání antibiotik, kdy jsem v průběhu jejich požívání necítil žádnou změnu stavu mne lékařka doporučila k hospitalizaci. MOJE PRVNÍ CHYBA !!! – bál jsem se nemocnice a nechtěl a také nešel jsem si tam lehnout. To prostě bylo něco pro mne v tu dobu zcela úděsného. Šel jsem tedy jakousi „vlastní“ cestou a snažil se absolvovat všechna vyšetření ambulantně.
Návštěva ortopeda :

Duben-květen 2002 (0+5měsíců)
První, na koho jsem se obrátil byl ortoped v písecké nemocnici. M2l jsem stáe pravidelně 2-krát denně bolesti tlumené Ibuprofenem. Bolesti se z oblasti mezi lopatkami začaly najednou objevovat i v oblasti pánve ve skloubení, kterému lékaři říkají SI. Je to jak napravo, tak nalevo. Protože se bolest stupňovala a jednalo se jasně o kostní potíže, udělal ortopéd pár snímků a vyřkl jakési podezření na chorobu zvanou Bechtěrev. To je nemoc, kdy člověku začne tuhnout páteř a začnou jaksi srůstat obratle/klouby. Udělal se test na antigen, který může jednoznačně potvrdit ono onemocnění „Bechtěreva“, ale výsledek toto onemocnění nepotvrdil. Takže diagnosa nejistá.

Návštěva internisty : duben-květen 2002 (0+5měsíců)
Dalším místem byla návštěva internisty. Opět v písecké nemocnici. Měl jsem „štěstí“ na kardiologa, který měl právě službu. Zde jsme prošli klasicky prohmatání břišní oblasti, poslech dýchání a srdce, udělalo se sono (ultrazvuk) břicha a hrudníku a jako vždy a všude EKG a POZOR! - také došlo na prohmatání uzlin v podpaží – žádný nález pohmatem nebyl. Lékař (specialista internista-kardiolog) udělal zápis. Vše zdokumentoval a v podstatě konstatoval že z pohledu internisty je vše v pořádku. Onen lékař má sice velmi dobrou pověst, ale chybou bylo, že to byl kardiolog. Prostě jsem měl ten den štěstí právě na něj.

Znovu u ortopeda :duben-květen 2002 (0+5měsíců)
Ortopéd se rozhodl udělat obstřik bolavého místa – to v tom pánevním spojení zvaném SI. I tedy jednoduše s pomocí Mezokainu (lokální umrtvení) mi vpíchnul jakýsi kortikoid do onoho bolestivého místa. Zákrok nestojí za řeč, je to prostě jen injekce. Ortoped již cosi tušil, že to není v jeho oboru a tak kontaktoval revmatologa a primáře písecké LDNky. Moje další návštěvy a více než 1 rok léčby se odehrával na tomto oddělení.

Návštěva revmatologa : květen 2002 – květen 2003 (0+17měsíců)
Jelikož po obstřiku se moje bolesti nechovaly jinak a stále v pravidelných 10-12 ti hodinových intervalech Dostávaly moje tělo do zoufalého stavu, začalo se mi dostávat dalších a důkladnějších vyšetření, abychom dhalili příčinu. První z nich byla scintigrafie skeletu – to je nukleární medicína. Člověku píchnout do těla nějakou radioaktivní látku – cca 2mililitry a pak se počká až tak cca za 2-3 hodinky se látka rozvede po celém těle a ačne snímání. Lehnete si na lůžko pod jakousi kameru a ta podle druhu vyšetření nad vámi určitou dobu jezdí a snímá onu radioaktivitu, kterou nyní vyzařujete. Podle druhu vyšetření se volí různé „nosiče“ oné radioaktivní látky. U mne se měla ta radioaktivita zachytit na místech, kde jsou nějaká ložiska se zánětem. A skutečně výsledek=fotografie ukázaly, to co jsem cítil a to, že v SI skloubení je kumulace, dále pak v obratlech na úrovni lopatek a také na místě, které jsem před tím nikdy necítil a to na levém žebru – (číslo si nepamatuji).

Revmatolog chtěl mít ještě podrobnější znalost mých zánětlivých ložisek a tak jsme udělali CT (computerová tomografie) oblasti pánve. Vyšetření tentokrát nic neprokázalo (žádné trvalé změny), ani stíny, ani nic podezřelého. Jen zvětšený semenný váček. I napadlo mého revmatologa a bývalého internistu (lékaře s velmi dobrou pověstí v Písku), že by se mohlo jednat o jakousi pohlavní chorobu a že by ty bolesti mohly být způsobeny nějakými „chlamídiemi“ – asi bakterie. I udělali jsme výtěr penisu, ale výsledek byl negativní. V tu dobu (jaro/léto 2002) mi byly nasazeny léky na tlumení zánětu a bolesti Aulin 1-0-1 a později Coxtral 1-0-1. Protože bolesti byly někdy tak silné, že pravidelné užívání analgetik je neutlumilo, tak jsem dostal kapičky Tramalu (ty mi ale dělali špatně od žaludku a tak jsem si bral dle svých zkušeností…….doplnit) Další myšlenka mého lékaře byla, že by se mohlo jednat o plicní záležitost TBC a proto jsme udělali test – zvaný …… doplnit název a ztučnit který se také jevil negativní. Jelikož se na mých obtížích, které trvaly již půlroku nic neměnilo, začal jsem dostávat ještě nějaké kortikoidy=hormony. Vzpomínám si dnes již jen matně, že se jednalo v posledních několika měsících cca o 5mg Prednisonu denně. Samozřejmě, že se průběžně prováděly krevní obrazy (v průměru 1 krát za 3 týdny) a ještě se kontrolovala pravidelně sedimentace a onen zánětlivý parametr CRP. Krevní obraz se choval tak, že jsem měl nadmíru bílých krvinek – tak cca 2,5 krát více než normál (normál je tak 4 až 5), klesala mi hodnota červených krvinek k 110 (normál je tak 130 až 170). Hodnota CRP pomalu ale jistě stále narůstala a dostávala se až k hodnotám 50 až 70 (za normální se považuje tak hodnota do 5) a sedimentace byla vždy přes 100 i když normál by měl být někde v jednotkách a né ve stovkách. K revmatologovi jsem chodil od jara 2002 do jara 2003 – tedy 1 rok přibližně v intervalech 14-ti dnů až 1měsíce. Po celou dobu jednoho roku se můj zdravotní stav neměni, spíše zhoršoval. K bolestem se přidalo již po půl roce silné pocení v noci. Prostě z ničeho nic jsem se začal potit a propotil jsem během noci 3 pyžama. K tomu se ještě připojily teploty (někdy až 39st.) a velmi silné třesení těla, které se nedalo zastavit a ovládat. Byly to stavy, které v plné intenzitě trvaly cca 10 měsíců 2krát denně. Onen lékař=primář písecké LDN však stále tvrdil, že je o mojí diagnose maximálně přesvědčen a že se jedná o nespecifickou sakroilitýdu. (Pro nás neodborníky to znamená nespecifikovatelné/nespecifikované zánětlivé onemocnění v oblasti toho pánevního kloubu.) RADA – když Vám bude lékař říkat, že si je naprosto jistý, co Vám je a po čase se příznaky onemocnění nezmění, okamžitě hledejte jiného lékaře, ať se to potvrdí, nebo vyvrátí. Nejlépe člověka, který nezná toho Vašeho. Mohou to být vzájemně se uznávající specialisté a pak, co řekne jeden, ten druhý okamžitě akceptuje bez vlastního přemýšlení.

Konec u revmatologa květen 2003 (0+17měsíců)
Po roce, když se nic neměnilo na mých problémech, rozhodl se lékař udělat klasický rentgenový snímek části pánve, kde celou tu dobu předpokládal vznikající srůsty kosí a proměnu vazů v něco jako kost. Snímky jsem si vyzvednul na rentgenovém pracovišti, donesl je doktorovi, ten se na ně podíval přes světlé mléčné sklo a jako znalec hnedka řekl:“tady nic není, to je naprosto čisté“. Asi mu také v tu chvíli došlo, že je třeba hledat cestu (stanovit mojí diagnósu) někde úplně jinde. Předemnou zavolal do Českých Budějovic údajně revmatoložce, vše spolu prodiskutovali, ale nic se nevyřešilo. Pak odešel, že si zavolá z jiného telefonu a vrátil se cca po 30-ti minutách. Následovalo rozhodnutí, že uděláme znovu vyšetření ultrazvukem. To byla moje poslední návštěva i primáře písecké LDN, rehabilitace a revmatologa v jedné osobě. SONO (ultrazvuk) vyšetření po roce obtíží

Květen 2003 (0+17měsíců)
Na jaře roku 2003 jsem odpoledne přišel na oddělení písecké nemocnice, kde provádějí sono. Měl jsem štěstí – službu konal jakýsi Dr.Holan o kterém se tvrdí, že je šikovný. Mne se to také hnedka potvrdilo. „Lehněte si“, zaznělo. Pak dávka gelu a pak tiché klidné projíždění sondou po břiše. Náhodně manželka (zdravotní sestra) šla se mnou a tak se na obrázky dívala. Po krátkém mlčení Dr. Holan vzal monitor, natočil ho směrem na mne a říkal, tady jsou difuzně rozložena nějaká ložiska. Podívejte se na to. Viděl jsem tam spoustu velmi tmavých skvrn. Ptal jsem se na jejich skutečnou velikost a bylo mi řečeno, že to jsou nějaká ložiska v játrech a také v hýlu sleziny a jsou velká kolem 3 až 4 centimetrů. Díval jsem se na to, jako na obrázky v černobílé televizi a nic jsem si o tom vůbec nemyslel. Pak Dr. Říká: „tohle vypadá něco jako Hočkyn“. (psáno Hodgkin) Pak požádal sestru aby přinesla můj poslední snímek té údajně srůstající pánve a společně s dalším mladším kolegou se podívali na onen snímek. Slyšel jsem jen „co to tam ten Dr. XXX (jméno primáře písecké LDN) léčil?“ No a pak to šlo ráz na ráz. Další den jsem už byl na CT (computerová tomografie) vyšetření v Písku

Květen 2003 (0+17měsíců)
,které jen potvrdilo a zpřesnilo ultrazvukový nález. V podstatě bylo zasaženo . . . .doplnit V průběhu těchto vyšetření se mi dostalo rady, ať si začnu hledat pracoviště onkologie „vyššího stupně“-moje vlastní definice. Jsou prý onkologická pracoviště rozdělena na ta běžná a na vyšší. Také jsem okamžitě byl přesunut k píseckému onkologovi – Dr.Sádlovi. Na první návštěvu onkologa jsem byl předobjednán na brzkou hodinu ráno, abych ještě mohl být pracovně cca ve 12.00 hod v Bratislavě. (tím jen dokresluji, že jsem ještě vůbec netušil co se bude dít a která uhodila) Onkolog však asi zapomněl, že by mne měl vzít dříve a když jsem se mu vnutil, tak mne velkoryse odmítnul, až na mne přijde řada. Takže jsem cestu odložil, došel se domů převléknout a šel si sednout do čekárny. Když se na mne dostalo, tak jsem byl prohmatán (velmi nervózně a neseriózně působícím lékařem), který však přes svoje prchlivé chování dobře vyhmátnul jednu uzlinku nad klíční kostí nalevo. (Pozn. „ať lékař působí prchlivě, nebo seriózně na kvalitě výsledku jeho práce to zřejmě nemá vliv) ALE na pacienta ta prchlivost působí okamžitě. I tedy onkolog v Písku se rozhodnul, že okamžitě uzlinu odoperují a dají na histologický průzkum a zjistí co se to tam nachází za nezdravé tkáně. (Histologický průzkum vypadá tak, že odebranou tkáň posílají minimálně na 2 pracoviště v republice, kde ona 2 pracoviště nezávisle na sobě popíší o jaký typ buněk se jedná). Jelikož jsem byl zcela v nedůvěře vůči písecké nemocnici, kde jsem byl léčený takovou dobu a zcela špatně a teď ta rychlost střídavě až choleričnost onkologa, tak jsem řekl už jen: „dost“. V průběhu předoperačního vyšetření jsme se ptali a doptali, kde a jak se nechá v Praze léčit onkologie. Když jsem věděl, že se mohu obrátit na VFN (Všeobecnou fakultní nemocnici – na Karlově náměstí), učinil jsem tak a už jsem o Písku nechtěl ani vidět ani slyšet. Hledání příčin PODRUHÉ - Praha 1.VFN

Květen-červen 2003 (0+18měsíců)
První setkání s onkologem

Dostal jsem se na polikliniku VFN (Všeobecná fakultní nemocnice na Karlové náměstí-poliklinika) do péče MUDr.Tesařové CSc. Moje první setkání bylo skvělé. Seděla tam menší, klidná inteligentní žena se schopností a ochotou naslouchat mým potížím. Zeptala se mne na počátek mojí anabáze a v klidu si dělala poznámky a vkládala dotazy, které průběh mojí nemoci upřesňovali. Asi tak po 3/4hodině jsme se dopracovali ke konci popisu mých problémů. Nastalo rozhodnutí lékařky hledat správnou diagnosu. Tedy k prvnímu patřilo znovu provedení vyšetření pomocí ultrazvuku (SONO) a následně pomocí computerové tomografie (CT). Zde nutno ještě napsat, že MUDr.Tesařovou považuji za skutečného talentovaného, poctivého profesionála s velkou dávkou lidského pochopení. Zvláště pro to, že její chování vnímám dodnes jako vrozenou vlastnost ctít, léčit a pomáhat člověku, přeji každému tolik štěstí, aby narazil na podobného lékaře.  SONO, CT

Byla provedena hnedka 2 ultrazvuková vyšetření a to jak břišní dutiny, tak pak měření jakýchsi parametrů (velikost, průtoky) srdce a srdečních cév. Všechna vyšetření probíhala ambulantně a to ve Všeobecné fakultní nemocnici Karlovo náměstí.
- ultrazvuk břicha
potvrdil dřívější nález u Písecké nemocnice, tedy jakési objekty v játrech a hýlu sleziny
- ultrazvuk (echo) srdce
je vyšetření, kterému se také někdy říká „Doppler“. Toto vyšetření mělo krom rozměrů a průtoků (laicky myšleno) odhalit také možnost, zda „nesedí na chlopních nějaké bakterie, které vyvolávají moje teploty“ – definovat inteligentně. Vyšetření nic neodhalilo a zdálo se býti vše kolem srdce v pořádku.
- CT
Opět jen potvrdilo původní nálezy z Písku
SCINTIGRAFIE (nukleární medicína) skeletu
Jako již v okresní nemocnici i zde se jednalo o stejné vyšetření, kdy mi byla aplikována radioaktivní látka (cca 2ml) do žíly a přibližně 30minut jsem pak ležel pod snímačem (kamerou), která je citlivá a umí snímat místa se zvýšenou akumulací podané látky a tím poukáže na místa s jakousi patologickou změnou. Pracoviště ve VFN užívalo oproti okresní nemocnici dokonalejší přístroj, který měl dvě snímací sondy proti sobě, čímž bylo umožněno vytvoření prostorového obrazu mého těla. Tady je potřeba dopsat výsledek vyšetření
BIOPSIE (odběr vzorku) jater

Protože všechna doposud prováděná vyšetření ještě nedávala mojí lékařce jasnou informaci k jednostrannému stanovení diagnózy, bylo mi navrženo vyšetření s odběrem tkáně. Bylo to moje první vyšetření, kdy se mělo jednat od přímý odběr tělesné tkáně. Tento odběr se měl týkat ložisek nalezených v játrech, aby se ony „objekty“ mohly přesně identifikovat. Odběr se provádí na pracovišti Computerové tomografie (CT), aby se přesně nalezlo místo, kde se ony „objekty“ v játrech nacházejí. U mne bylo prováděno opět ve 1.VFN na Karlově náměstí. Na vyšetření jsem si došel sám. Do půl těla svlečený jsem si lehnul na stůl computerového tomografu. Pan primář se mne zeptal, zda vím, jaké vyšetření mne čeká? „Ano odběr vzorku z jater“, zněla moje odpověď. Pak mi byla klasicky napíchnuta kanyla k podání kontrastní látky a akce začala. Primář si nejprve označil místo na mém těle, kde bude odebírat vzorek. Pak mi oznámil, že mi lokálně místo vpichu umrtví Mezokainem a také mi píchnul injekci s touto látkou kamsi na pravé straně pod hrudníkem. Následovaly trochu vytřeštěné oči přítomné sestry a lékař si bral jakousi dlouhou slabou tyčinku do ruky. Tu přiložil hrotem na ono umrtvené místo a začal pomalu tlačit a propichovat kůži a další tkáně, aby se dostal do místa jater, kam potřeboval.

DOPORUČUJI – v tomto okamžiku ať Vás sestra drží za ruku, nebo jako mne za nohu a maximální silou Vám tu končetinu mačká – prostě ať Vás to bolí a třeba si do Vás zaryje pěstěné nehtíky!!!  ŘEKNĚTE SI O TO PŘED VÝKONEM. Ona totiž bolest na jiné části těla vcelku dobře odvede vaší pozornost od prováděné punkce. Osobně tímto v duchu do dnes děkuji oné neznámé sestře z Karláku.

Slyšel jsem, jak probíhá propichování mých tkání a jehla pronikala do mých útrob. V duchu mi probíhalo hlavou, jak asi nepříjemné musely být ony zápasy šermířů a mušketýrů. Člověk si v tu dobu říká: „dělej“, ať už to mám za sebou, ALE v tomto případě to mělo své nutné přestávky. Primář v jakémsi okamžiku zapíchnutí „kordu“ do mého hrudníku odešel, aby se ujistil pohledem na obrazovce „cétéčka“, že je ve správném místě a jeho další posun jehly zasáhne ona ložiska. Znamenalo to, že jsem se díky zapíchnuté jehle, která ze mne čouhala nemohl nadýchnout, ani vydechnout – tedy jen ve velmi malém rozmezí. A tělo je samozřejmě vypjaté, takže by člověk potřeboval dýchat naplno. Stolek popojel pod snímač a mne nedalo, než se podívat, jak ten „kord“ ze mne trčí. Viděl jsem tak 20-30cm čouhající tyčinku, která se kymácela zapíchnuté v mém břiše a naslouchal jsem sestry dost naléhavý hlas:“nedívejte se na to“. No nic. Díval jsem se a viděl. Lékař přišel od monitoru, posunul jehlu správným směrem, pak jsem jen slyšel (vůbec necítil) cvaknutí, kterým se uštípne kousek tkáně a pak mi s citem jehlu vysunul. To se člověku již alespoň psychicky uleví a lze se bezbolestně nadechnout a vydechnout. No pak následoval výrok lékaře:“odebereme ještě jeden vzorek“. No to mi znovu trochu zatuhla krev v žilách, ale co naplat. Stejným způsobem jako první vpich, proběhl i druhý. Lékař mne poučil, že teď v žádném případě nesmím vstát a že musím celý den ležet a až tak večer si mohu dojít na WC, ale zase hnedka lehnout a nehýbat se. Těsně pár minut po výkonu se musím přiznat, že se u mne dostavil jakýsi šok – tak to alespoň vnímám nyní s odstupem času. Prostě tělo se roztřáslo a byl jsem dost vynervovaný. Co mi však hodně pomohlo byl onen mohutný stisk mojí holení kosti sestřičkou, která výkonu asistovala. Dále přijel ošetřovatel (sluha), naložili mne na vozík a dovezli na pokoj, kde mne opět ručně přenesli na postel. JE TŘEBA SE OPRAVDU NEHÝBAT. Dále se již jednalo jen o běžný proces hojení a druhý den jsem již chodil. Ona místa po vpichu však byla stále cítit a člověk se musí trochu šetřit, neb v tom občas i bolestivě píchlo. Výsledek punkce byl opět nejednoznačný a poukazoval na jakýsi neaktivní stav nádorových buněk. Jak jsem se dozvědět, tak prostě ony Hodgkinovské buňky mají období, kdy se tváří a jsou neaktivní a období, kdy se hojně a vesele množí. Asi jsme punktovali v období jejich odpočiku?

K celé punkci jater ještě dodám, že i cca po 1,5 roce i běžným ultrazvukem byla obě místa identifikovatelná jako nějaké objekty o průměru cca 1-2cm. Po léčbě, kterou dále popíši a která zcela odstranila z jater všechna zhoubná ložiska, známky vpichu byly stále zjistitelné. Trvalo to Více než 2 roky, než se i tyto kulovité nehomogenní objekty z jater ztratily.

TREPANOBIOPSIE (odběr vzorku kostní dřeně)
Toto bylo pro mne první neznáme vyšetření. Jedná se od odběr kostní dřeně a kousek ploché kosti. „Na Karláku“ to provádějí velmi (relativně) příjemným způsobem, neboť se vzorek odebírá z kyčelní kosti (pánve). Vyšetřovaný si může zvolit, zda chce provedení pouze s lokálním umrtvením (Mezokain do místa odběru), nebo úplném (anestezii=uspáním). Úplné uspání však není takové, že by vyšetřovaný musel být napojený na přístroje a měl v ústech a krku dýchací trubici s narkózou. Pouze se napíchne kanila do ruky, pak si lehnete na bříško s mírně staženými kalhotami a vyhrnutou košilí. Na prst jedné ruk
y se nasadí měřič saturace (okysličení krve) a do kanyly anesteziolog (uspávač) vpustí Dormikum (látka která navodí pocit uvolnění, pohody a tepla), plus nějakou další látku jako analgetikum (prostředek pro tlumení bolesti). Lékař odebírající vzorek a sestra mezitím postříkají pánevní oblast desinfekcí a pak jen cítíte jen určitý tlak na pánev. (Osobně jsem již absolvoval celkem 4 trepano-biopsie). Pokud máte štěstí na anesteziologa, tak se vás ptá zda cítíte pouze tlak, nebo mírnou bolest a podle potřeby kanylou přidá látku proti bolesti. Běžně člověk komunikuje, ale je jaksi omámený. Často se dělá odběr z obou stran. Pro vyšetřovaného se změní pouze místo tlaku. Zda se odebírá dřeň, nebo kostička člověk vůbec necítí. Jedná se o jedno možná z děsivě popisovaných vyšetření, ale tak jak to provádějí na Karláku je to velmi dobře snesitelné. Biopsii bez celkové anestezie neznám a nechci ji zkoušet. V jiných nemocnicích se údajně odebírá stejný vzorek z hrudní kosti a prý je to mnohem více bolestivé. („Zlatý Karlák“ a Doc.Ciesler, nebo MUDr. Šálková, kteří tyto biopsie provádějí).

Po vyšetření kostní dřeně se bohužel zjistilo, že obsahuje nádorové „Hodgkinovské“ (čtěme Hočkynovské) buňky. Dle onkoložky to však vzhledem k povaze těchto buněk a jakési ještě ne plně přesvědčivému určení nálezu vyžadovalo odběr uzliny a její histologické vyšetření.

BIOPSIE uzliny
Po celou dobu mých obtíží se mi nikde na těle neobjevovaly žádné uzliny, jak to bývá u této choroby lymfatických cest obvyklé. Tedy pro přesnost – žádné periferní uzliny. Jediné místo, které identifikoval písecký MUDr. Sádlo při velmi razantním a mohutném prohmatávání bylo nad levou klíční kostí. Uzlinka byla ale dost hluboko a hrozilo při jejím odběru, že může dojít k pneumotoraxu. Přesto však jsem byl jednoho dne na ORL ve VFN řijat s tím, že mi bude uzlina druhý den (v celkové anestezii) odebrána. Druhý den před operací si mne lékař přišel prohlédnout a zjistilo se, že uzlinka není hmatná. Lékaři se rozhodli pro odložení operace.

Po nějakém čase (cca 14dnů) na naléhání mojí precizní a perfekcionalistické lékařky onkoložky se přeci jenom operace uskutečnila. Operaci prováděl MUDr. Rambousek a i jemu patří moje největší chvála i díky. Pěšky jsem si došel lehnout až na operační stůl, bavil jsem se se sestrou, která mi napichovala kanylu a připravovala mne k výkonu. Pak přišla anestezioložka-lékařka, prohodila na mne pár vět a nevím nic. Toto byla klasická operace s uspáním, kdy máte v ústech onu trubičku s narkózou a kyslíkem. Po probuzení jsem se již nacházel na „dospávacím“ pokoji. Byl jsem totálně propocený, což byl můj obvyklý projev lymfatického onemocnění. Nic jsem necítil a jen blaženě jsem pospával. Na krku jsem měl přelepený řez o délce cca 5 cm. Dále se jednalo opět jen o běžný proces hojení, který nemá cenu popisovat, neboť byl zcela bez komplikací. Naštěstí mi byly odebrány dokonce dvě uzliny (operace trvala 2 hodiny – opět velký dík MUDr. Rambouskovi) a tak bylo z čeho bádat.

Výsledek tohoto odběru byl již jednoznačný a podporoval předchozí domněnky mojí onkoložky MUDr. Tesařové, která stanovila diagnózu morbus Hodgkin IV B

Jiné testy
Výše uvedené metody vyšetřování byly po celou dobu mých problémů provázeny běžnými kontrolami krve. Ať v písecké nemocnici, nebo po dobu hledání příčiny na Karláku, tak jednou za 2-3týdny mi byla odebírána krev na krevní obraz, diferenciál a občas jiná vyšetření jako je stav vnitřního prostředí=minerály atd. Také se prováděly testy moči, výtěry ze všech tělních vstupů/výstupů a samozřejmě lékaři poslouchali čistotu dýchání, prohmatávali moje břicho a tak dál.
Cílená léčba morbus Hodgkin stádium IV.B.

Volba metody léčení - ozařování nebo chemoterapie ?
Po pravdě řečeno v nemoci, která mne potkala a obecně u nádorových onemocnění moc účinná léčba v dnešní době neexistuje. Rozhodnutí lékařů bývají proto odkázána do několika málo variant. V nejhorším případě je člověku šetrně, ale jistě a jasně oznámeno „tento druh nádoru není léčitelný a můžeme Vám podávat pouze podpůrnou léčbu ke zbrzdění vývoje nemoci“ (vždy však ale rozhoduje o úspěšnosti i stádium ve kterém se nemocný nachází – obecně – čím dříve najdeme nemoc, tím lépe). Nebo v těch lepších případech je řečeno „jedná se o léčitelný druh a i vyléčitelný a budeme na tom pracovat“. Pacientovi pak lze nabídnout chirurgický zákrok k odstranění těch potvor, nebo ozařování, nebo chemoterapii. Samozřejmě také kombinace uvedených postupů. U mne bylo rozhodnutí velmi jednoduché – „je to v celém těle, tak užijeme chemoterapii“.

Chemoterapie „Escalovaný beacopp“

Červenec-říjen 2003 (0+22měsíců)
Lékařka se mnou probrala možnosti léčby, které si předem dobře promyslela. Vzpomínám si, jak říkala, že je možné použít metodu a dávkování dle nějakého modelu USA, nebo model užívaný v Německu. Jeden prý je velmi mírný a druhý prý až možná příliš razantní. Rozhodnutí padlo na ten razantnější, který by měl být účinnější. Lékařka mi naznačila, že se pokusí jít na maximum, prostě to co tělo snese. V toto období jsem neměl potuchy o čem se mluví a s úsměvem na tváři jsem naslouchal všemu, co mi říká. Mělo se jednat o „escalovaný beacopp“, který měl být podán celkem v 6-ti cyklech a každý cyklus se skládal ze 2 dávek s mezerou jednoho týdne. Mezi začátkem prvního a každým dalším cyklem měl být odstup 3 týdny. První setkání s chemoterapií bylo jednoduché. Byl jsem objednaný na polikliniku VFN na Kalově náměstí. Při příchodu mi byla nabrána krev, pak jsem zašel za lékařkou a byl jsem následně odeslán na stacionář k podání chemie. Lékařka mne ještě vybavila spoustou receptů a informací, kdy jaké tablety mám pojídat a přiznávám, že jich bylo tolik, že jsem si musel nechat napsat na zvláštní list plán jejich konzumace. Pak jsem se vydal do větších místností (stacionář), kde byla polohovací křesla, někde i lůžka oddělená přepážkami a sestřičky mi řekli, abych si vybral místo dle libosti. Usadil jsem se na jedno křeslo (mají možnost i podpěry nohou) a čekal. Sestřička mi napíchla kanylu (křídlatou=slaboučkou),přilepila ji k ruce a injekcí mi vpravila do žil Kytril (prostředek proti zvracení). Pak napojila jakýsi sáček s tekutinou (zabalený ve staniolu) ke kanyle a zapnula pumpu, která přesně odměřovala dávkování tekutiny. Po vykapání jednoho sáčku následoval asi ještě jeden, nebo dva. Po celou dobu jsem nevnímal žádné zvláštní pocity, ani nálady a bavil jsem se s doprovodem, který mi ten den dělal bratranec Míla. Po cca 1hodině na mne přišla únava, ale to bylo všechno. Až vše dokapalo, tak jsem byl odpojený, vyndali mi kanylu a šli jsme domů. Doma jsme se najedli, vzal jsem k ruce onen plán na léky a pojedl vše co tam bylo napsáno. (jen dnes slabě zalovím v paměti – uromitexan, prednison, vepesit, natulan, quamatel/kytril. . . . . atd) Celý následující týden jsem se cítil vcelku v pohodě, ale již jsem přes den většinu času polehával. Moje super lékařka mi psala SMS „jak se cítím?“ a já odpovídal, že v celku OK. Za týden jsme jeli na druhou dávku v prvním cyklu. Situace na poliklinice byla naprosto stejná a já nevnímal žádné problémy. Po návratu asi tak 3. den jsem seděl u počítače a na čemsi jsem pracoval. Když mi začal svědět nos, tak jsem jej lehce promnul a najednou jsem objevil, že mi z nosu vypadly nějaké chloupky. (Nutno říci, že mne lékařka na tuto maličkost neupozornila a tak jsem ji neočekával) Nic se ale jiného nedělo. Druhý den se však můj svět obrátil naruby. Po jídle kolem poledne se mi najednou udělalo totální zle od žaludku a začal jsem zažívat příšerný a nepopsatelný pocit v celém těle. Brněly mi ruce, svěděla kůže, chtělo se mi zvracet, cítil jsem pocit na průjem, pociťoval jsem tlak (kámen) v žaludku. Z očí mi tekly slzy, jak jsem měl tlaky v břiše a takovéto „už už vyzvrátit obsah žaludku“. Ležel jsem na posteli, manželka mne doplnila léky na zvracení, vařila čaje a já jen ležel v jakýchsi nepopsatelných bolestech a křečích, které procházely celým tělem. Bylo mi špatně stále a ze všeho. Podíval jsem se na mobil a s pocitem, že vyzařuje elektromagnetické vlny se mi zvednul žaludek. Vadilo mi světlo, museli mi zatáhnout závěsy. Na společné posteli s manželkou jsem se při hledání nejvhodnější polohy překroutil na její místo a hlavu jsem nakonec měl tam kde míváme nohy. Polštářek na hlavě, abych nevnímal světlo a vše co mne rušilo. No prostě děs a hrůza. Každý sebemenší pohyb mi dělal zle, ale takové zle, že nic konkrétního nebolelo a na nic nereagovalo,ALE vlastně bolelo úplně všechno i v klidu a bez pohybu. Škoda, že si lidé neumí předávat zkušenosti jinak verbálně. Kdybych předal zkušenost tohoto pocitu komukoli z těch, kteří rozhodují o zdravotnictví, věřím, že by okamžitě vrhnul celou svojí energii na léčení rakoviny a jiných prevítských nemocí. Tento můj šílený stav trval celkem 3 dny. Ani manželka nespala vedle mne, neboť mne vše zcela totálně rušilo. Po 3 dnech ono protivenství v mém těle v průběhu dne ochablo. Když jsem se podíval na polštář, tak jsem zjistil, že mne opouštějí vlasy. Pak jsem vstal a šel do koupelny se umýt a zjistil jsem, že mne opouštějí úplně všechny. Manželka vzala tedy strojek a ostříhala mne do hola. Pak jsem se umyl a podíval se na sebe do zrcadla. Musím říct, že jsem se upřímně zasmál. Je to prostě nový člověk, když nám opadají vlasy.

Rád bych předal informaci, že většinou pro ženy je tento průvodní jev chemoterapie velmi psychicky nepříjemný, ale kašlete na něj. Život je úplně o něčem jiném. I žena bez vlasů, která se umí usmát a příroda ji nadělila zářivý příjemný obličej a hřejivou povahu, je krásná. Je to jen málo obvyklá podoba a spíše bych ji bral jako zajímavost, než jako cosi co člověka stranní, nebo mu bere jakousi přirozenost a tím snad pocit vytržení z normálu. (Ale je to věc názoru a vnitřního chápání světa.)

V dalších dnech mi bylo již lépe, ale vzpomínám si, že jsem již zůstal na lůžku a s pocitem velkého vyčerpání jsem vnímal jen strop a lidi kolem mne. Byl to velmi zvláštní jakýsi apatický stav. Mám pocit, jako bych byl živý stroj bez ducha. Myšlenky mi zůstávaly a mohl jsem s nimi pracovat, ale tělo mi leželo a jen leželo a nejevilo o nic zájem. Opět – kdo nezažil netuší. Například ráno, když jsem si měl dojít na malou stranu, tak přesto, že jsem cítil potřebu, zůstal jsem sedět na posteli přes půl hodiny – a nic. Prostě nic. Nabírali jsme průběžně (cca po 3 dnech) krevní obraz a na radu lékařky podávali (píchnutím pod kůži) Neupogen a Eritropoetin. (Neupogen slouží jako stimulátor k produkci bílých krvinek a Eritropoetin zase stimuluje kostní dřeň aby produkovala červené krvinky.) Proč se to dělá, když nemám leukémii a moje kostní dřeň funguje dobře? To je jednoduché – každá rychle se množící buňka se při svém rychlém růstu nabaští té chemoterapie=jedu v ní obsaženého a pak samozřejmě zemře. K těm rychle se množícím buňkám patří buňky zažívacího ústrojí, pak buňky vlasové, buňky kostní dřeně a buňky nádorové. Přesto, že podáváme chemii jen z důvodů zabití buňěk nádoru, tak zabíjíme i ony ostatní. Proto nám tedy vypadou vlasy, kde lůžka vlasů odumřou, proto je nám špatně a na zvracení a bolení břicha, když nám to vypálilo (doslova-platí u silnějších chemoterapiích) od úst až po konečník celé zažívání a pro dochází k poklesu produkce výroby vlastní krve, když celá kostní dřeň byla napadena chemoterapií. Aby se nejpotřebnější kostní dřeň rychle probrala, podávají se ony podpůrné prostředky krvetvorby jako je onen Neupogen a Eritropoetin. Ani u jediného medikamentu se reakce obvykle nedostavují (až na mne kdy jsem při větším dávkování Neupogenem začínal mít stavy dušnosti a dušení – odstraněno předem podáním Dithiadenu 5mg) a je podáván vpichem pod kůži – ruce, nohy, břicho. Přetrpěl jsem tedy ve stavu apatie a jakéhosi NIC další 2 týdny a jeli jsme s manželkou na podání 2 dávky escalovaného beacoppu.

Druhé setkání s chemoterapií
(druhý cyklus esc.beacoppu) bylo stejné a jen obohacené o moje zkušenosti, že to asi není taková legrace. Ale v podstatě jsem si nic ještě neuvědomoval, nebo jsem si v rozumu podvědomě vytvořil jakousi sebeobranu a prostě jsem si nic nepřipouštěl. RADA - kašlete na emoce a na to co se říká a přestaňte z toho dělat katastrofu. Píše se rok 2005, léčí se to a Vy to vyléčíte, nebo pozastavíte. Neřešte detaily, ALE buďte v obraze. I když prý jsou tací pacienti, které nezajímá o jejich zdravotním vývoji a stavu nic... No konečně taky lepší, než se tou blbostí obírat nadmíru. Nad smrtí ale přemýšlejte. Je to stav, který potká každého, jen Ti zdraví si to neuvědomují. Vy už teď ano. My nemocní už o smrti uvažujeme reálněji, ale ona přijde až bude její čas. Teď je čas na léčení. Pak je čas na uzdravování, přemýšlení, meditaci, koníčky a na pohodu. RADA – lékaře a sestry sledujte a sledujte je bystře !!! Není vyjímkou, že se dostanete do rukou lékaře bez kouska slušnosti, stejně jako u sestry a že ho Vaše nemoc opravdu nezajímá. Jsou to herci i když střední zdr.personál to herectví zvládá hůře. Hlídejte si léky, jaké Vám podávají, ptejte se na to opakovaně. Jsou léky, které mají vedlejší účinky a nikdo Z NICH je nepocítí, i když je určují k léčbě. Pacientům některé ony vedlejší účinky neškodí a někdo je na ně obzvláště citliví a škodí mu o to více. RADA – i když Vám řeknou že Vám dávají ekvivalentní náhradu (značky léku za jinou značku) a je to jen jiný výrobce, tak JE TO VĚTŠINOU LEŽ a Vám to může uškodit, nebo naopak pomoci. Mám v tom bohaté zkušenosti – Bohužel. Ale zpět k průběhu vlasní léčby – podání 2.dávky jsem snášel stejně, tedy bez obtíží. Když mne paní doktorka poprvé viděla v nové image, prohlásila, že jsem anemický. Oni už to maj v oku J To znamenalo bez dostatečného okysličení orgánů. Po podání 2 cyklu esc.beacoppu mi lékařka vystavila žádost, abych v případě nedostatku hemoglobinu mohl dostat erymasu v nemocnici Písek, kde jsem bydlel. A také na její slova došlo. Ke komplikacím výše popsaným v prvním cyklu (na které jsem si již trochu zvykl a eliminoval je změnou životosprávy=spánek,jídlo) se přidala jakási vnitřní dušnost. Prostě ten eritropoetin, který měl mojí kostní dřeň vyprovokovat k výrobě červených krvinek byla jen malá podpora a tak hemoglobínu ve mne stále ubývalo. Šel jsem si proto lehnout do nemocnice v Písku, kde mi krev dodali a já mohl lépe prožívat léčbu. V počátku byly pro mne hodnoty hemoglobínu pod 100 již velmi nepříjemné. Není to ale jako když vám je špatně od žaludku, něco vás bolí. Stav vnitřního dušení je stavem, kdy se cítíte jako vězeň spoutaný okovy ve svém vlastním těle. Třeba chůze – když už se v pohodě postavíte a netočí se vám hlava- uděláte pár kroků relativně v pohodě, ale najednou se ve svalech objeví protisíla, která vám nohy tlačí proti tomu, co s nimi chcete udělat. Je to jako „chlapská páka“. Chcete dát ruku na jednu stranu a je tam protivník, který ji tlačí přesně v opačném směru. Pak logicky dýcháte zhluboka, aby jste ho překonali, lezou vám vypětím oči z důlků a máte pocit na padnutí, pokud už fakt neležíte na zemi. Jo to je dřina s anemií.

Po každé chemoterapii (celkem včetně těch transplantačních jich bylo 22) jsem zůstal bez sil, s vnitřním dušením, závratěmi, obrovským vnitřním napětím všech orgánů na lůžku písecké nemocnice, kde mi né vždy včas podávali krevní transfůze. Nehorší bylo čekání, až se milostivý personál rozhodne na to, že už podle jejich názoru mám natolik málo hemoglobínu, že mi laskavě podají jednu nebo dvě dávky erymasy.

Toto je "nadstandard" tuším, že za 300Kč/den. S pomocí mojí matky, invalidního důchodu a manželčina platu zdravotní sestry jsem to nějak zvládli. Nějak jsem to v poslední době počítal, že těch hospitalizací bylo celkem kolem 20-ti a minimálně 1týden až 10dnů (vynechávám transplantace), z čehož mi vychází, že jsem si užil nemocničního lůžka cca 200dnů = hezky dlouho :-/

Klasické je zaoblení obličeje po hormonální léčbě.

Člověk má "jen" kulatý obličej, ale jak vám při tom je, že se to v těle všechno bouří, bolí, tlačí, nelze dýchat, chodit, ohýbat se, neumyjete se bez pomoci, ani nedojdete na záchod.
Až v tomhle stavu pozná člověk, co má smysl a jak jsme lidé hloupí, malicherní. Tady jsem byl rád že ležím a to by jste nikdo nevěřil, jaký je to dar, když člověk může ležet. V tuhle chvíli mi na ničem opravdu nezáleželo. V tuhle chvíli jsme měl už vše, co jsem potřeboval ke spokojenosti=mohl jsem "jen" ležet.
A že jsme si všichni podobní ? Ano ano, Prednison nám v tom pomáhá :-( Bral jsem ho až 80mg denně)

Dny před transplantací, kdy jsem nevěděl, zda tu ještě na světě za pár dnů budu jsem se snažil trávit s přáteli. Ale sedět a poslouchat vyprávění bylo maximum, na které jsem fyzicky stačil.

Na procházce ve chvilce, kdy mi nebyla podávána chemoterapie. Ta trvala cca 5 dnů. Pak okamžitě následovalo podání kostní dřeně.

Těhle krevních erymas jsem dostal stovky (ano několik stovek) a každá mi pomohla přežít, když moje vlastní kostní dřeň nevyráběla krev, díky útlumu způsobenému
účinkem chemoterapie. DĚKUJU KAŽDÉMU DÁRCI KRVE !!!

Na žádost přátel aktuálně vkládám tento odstavec - Dnes je 30.10.2005. Před necelými 100 dny mi byla podána kostní dřeň v ÚHKT (Ústav Hematologie a Krevní Transfuze, Praha) od nepříbuzenského dárce. Jednalo se o 20-ti letou dívku z plzeňského registru. Celková doba pobytu na ÚHKT byla 6 týdnů. Vše co mne potkalo bylo díky systémové péči a neobvykle lidskému a inteligentnímu přístupu všech lékařů, zdravotníků i pomocného personálu a po všech předešlých zkušenostech s léčením, něčím jako pobytem v penzionu s velmi přísnými hygienickými normami. Tedy vše v pohodě!!! Dnes po cca 100 dnech mám normálně hemoglobinu, destiček kolem 70tis. a bílé krvinky (granulocyty se tvoří báječně) jsou mezi 3-5tis. Jediný problém za 100 dnů: až nyní-slabá angína, za kterou si mohu sám, protože jsem neposlechnul rady, jak se chovat v prvních 100 dnech a zapomínal jsem roušku i rukavice a začal jsem chodit normálně mezi lidi cca o měsíc dříve .
Všem pevné zdraví, které pochází z dobré nálady přeje Honza J !!!

13.9.2004
O čem se v TV nedozvíte a v novinách nepíší ?
Nemoc pomáhá ke zbohatnutí. Mnozí z nás berou život jak jde a ani si neuvědomují, že žijí. A jsou to většinou lidé, kteří žijí jak se říká nap
lno a dovedou se jak se říká ze života radovat. Mají spoustu přátel, známých, koníčků, libůstek a práce jim jde sama od ruky. Mají i třeba spokojené manželství a pohodu rodinného krbu. No možná né všichni mají všechna tato životní štěstíčka najednou, ale je většina lidí, kterým je minimálně jedna z těchto věcí dána a oni tak mají své štěstí. Takoví lidé nad životem kolikrát ani nepřemýšlejí. Nemají potřebu nad životem přemýšlet. Nemají čas právě pro svoje plné nasazení, kterým se zaměstnávají, přemýšlet.

Jsou však také takoví, kterým je běh životních událostí nakloněn méně příznivě a méně naplňuje jejich pocity stavem šťastného žití. Mají se špatně ať to je již z pohledu jejich vlastního, nebo pohledu okolí na ně samé. Tito lidé si svůj život uvědomují mnohem více a většinou i více se s ním snaží něco udělat, čili ho nějak změnit pro jeho lepší průběh. Mohou to být lidé obklopeni špatným prostředím, lidé s nedosaženými životními cíly od majetku počínaje, přes úspěšnost v partnerských vztazích až třeba po kariérní prosazení. A jak uvádím, tak to mohou být jejich vlastní pocity, nebo pohledy okolí na ně, které oni vnímají a snaží se proto změnit svůj jakoby nevyhovující stav.

Prostě a jednoduše, každý si žijeme svůj spokojený, či méně spokojený život a děláme to, k čemu nás okolnosti přivádí a k čemu si sami vlastním snažením pomáháme. Do života je nám však také dáno (neřešme teď „kým čím“ J) k jeho zvládnutí i mnoho osobních vlastností. Jistě se mnou každý souhlasí, že od narození pozorujeme na dětech jejich různé osobnostní/povahové a jiné vlastnosti. Někdo je pomalý, někdo vznětlivý, někdo inteligentní a u někoho převládá úsměv na tváři od narození.

No a teď proveďme s těmito našimi vlastnosti, okolnostmi, kterými životem proplouváme a pohodovým, či méně šťastným vývojem našeho bytí ZÁKLADNÍ A NA 100 PROCENT PRAVDĚPODOBNOU VĚC – vložme do toho všeho nemoc. Vložme sem však né chřipku, angínu, migrénu, či vyvrknutý kotník, ale vložme sem nemoc, jenž nám výrazně omezí, nebo až znemožní dýchání, chůzi (byť jen pro sklenku čaje), konzumaci jídla. . . . a prostě nás upoutá do světa, kdy najednou všechno co jsme až dosud dělali prostě končí . . . . . a ještě k tomu všemu nás pravidelně, nebo chronicky bolí silně některá část těla (pro laického čtenáře třeba trvalý zánět zubů) a zvracíte a máte průjem spojené s křečí v břiše a současně máte hlad a potíte se každou hodinu jedno pyžamo a máte teplotu kolem 39st. . . . . . a ze všeho co Vás až dosud potkávalo není nic.

V takovém stavu JE jen jedno, co máte a co zůstává – máte MOŽNOST MYSLET a vnímat okolí (slyšíte, vidíte, cítíte). Pokud až sem někdo dočte tyto řádky, jste pravděpodobně člověkem, který se setkal na vlastní kůži s opravdovým fyzickým utrpením a pokud se až sem začetl člověk bez těchto osobních zkušeností, pak budete obsah těchto stránek vnímat rozumově. ALE i ten, kdo dnes vnímá rozumem bude mít jednou „svůj čas“, kdy mu bude dána příležitost „odpojit se od světa“ a jen myslet. Někomu tento stav potrvá jen pár sekund, někdo jej prožívá několik let. Mluvím teď o stavu, kdy je člověk na prahu svého odchodu ze světa živých. Proto tvrdím, že tímto stavem projde každý. Někomu prostě praskne v hlavě silná céva a zemře na místě, někdo je od mládí trvale připoutaný k lůžku například po úraze a nemůže ani bez pomocí přístrojů dýchat. Oba mají stejný prožitek a není důležité jak dlouho bude trvat. (Ted mne napadá hříšná myšlenka, že to je vlastně důkaz toho, že čas nemá smysl, nehraje žádnou úlohu a tudíž že vlastně neexistuje). A nebudu sem pro moudrého čtenáře vkládat žádný „smajlík“, neb je to věc nesmírně vážná. Lidé chudí se nad takovými věcmi nezamýšlejí a poučenějším nemá smysl vkládat pocitové obrázky do textu. Z vlastní zkušenosti mám stavy těla a mysli, kdy vím/cítím/jsem (složité to spojení popsat), že jen dobrá myšlenka projevená lidským smyslům vnímatelnou formou by mne v daném stavu neskutečně rozzářila. Vím/cítím/jsem, že i „dobrý den“ je kouzelnější než „čau“. Vím/cítím/jsem, že jsme slepí, než nás nemoc a odchod ze života od této slepoty zbavují. Vím/cítím/jsem, že život máme žít úplně jinak, než tak děláme. Je otázkou, proč nám některým bývá dána možnost z těchto stavů (kdy již nastupujeme do loďky vedoucí na druhý břeh) býti vyvedeni zpět k světskému životu a proč pro některé smrt přichází jednou a bez smlouvání člověka v mžiku odvede? Proč je někdo dovlečen až na dno existence těla a pak vrácen a proč někdo žije v pohodě až do chvilky rychlé smrti? Mám pocit, že by se mohlo jednat o jakousi formu poučování, o jakousi školu, kterou nám harmonie života všeho a všech dává. Jakési pořádné zakolísání a vyhození z vlastní dosud viděné a tvořené cesty může mít za cíl test/zkoušku, zda se umíme vrátit ke správnému směru a když se neumíme vrátit na tu správnou cestu vedoucí k správnému vývoji, pak to poslouží jako zkouška, zda umíme alespoň hledat tuto cestu? Nevím, co lidé, kteří těmto školním výukovým metodám nejsou podrobováni cítí, myslí, vnímají a jaký je jejich vývoj? Studují třeba jinou školu, jinou větev vývoje, nebo jsou již ve vyšších třídách, či se teprve připravují na přijímací zkoušky? Nevím na toto odpovědět. Cítím/vím, že nemoc a ono dno smysl má.
A pojďme „až na dno“

14.9.2004
Příběh první :

Ležím opět v nemocničním pokoji a bez hnutí s nohama výše než hlava a připojenou kyslíkovou maskou střídám myšlenky, které jsou rychlejší než moje schopnost je napsat, či třeba jenom vyslovit. Ležím ve stavu, kdy mne velmi tíží moje tělesná schránka a omezuji se na ty nejjednodušší úvahy, které se týkají především stavu těla, který je nesnesitelný. Mám v tento okamžik jen asi polovinu červených krvinek, než má běžně zdravý člověk. Dýchá se mi dobře, ale když jsem jedl, tak se mi zatočila hlava a musel jsem se pevně držet stolu, abych se připravil na počínající závrať. Je to jako by vás někdo roztočil a pak sejmul pásku z očí. Prostě se vše houpe a jdete jinam než MYSL vnímá a přála by si. Jsem v obrovském napětí a mám obavy co se semnou může stát a kdy už konečně přijdou a dají mi krev, neboť ta jediná může pomoci zvednout hladinu hemoglobinu v mém těle a přestanu se vnitřně dusit. Cítím, že ten vlastní stres, který v tento okamžik prožívám, mi sám o sobě ubližuje a spotřebovává kyslík, kterého mám tak málo. Přidávám si množství kyslíku přiváděného do masky. Žádnou změnu stále necítím. Když bych se chtěl jen otočit na bok, tak se mi začnou dělat bílé jiskřící tečky před očima a spojují se a stále plují z místa na místo a začne ten houpavý stav, kdy se křečovitě (i v leže) držím postele, neboť mám strach že najednou někam spadnu. Celé tělo je sevřené v jakési vnitřní křeči, cítím, že mi „oči lezou z důlků“, nevnímám však, že mám končetiny a jen čekám, až mi lékařka, které jsem svůj stav popisoval a požádal jsem jí o laskavost, aby zvážili s vedoucí lékařkou podání krevní masy, přijde říci, že už je krev objednaná a jdou ji nakřížit. Po dvou hodinách nenaplněného čekání volám z mobilu manželce, aby mi poradila co mám dělat, že se to nedá vydržet. Manželka diplomaticky (zkušená zdravotní sestra) říká, abych zavolal sestru a třeba si i něco vymyslel, že mi je špatně. Zavolal jsem sestru a požádal jsem, zda může přijít mladší lékařka, že mi je špatně od žaludku (což jsem nepociťoval, ale záměrně si to vymyslel, abych měl logický argument lékaře přivolat, když na nedostatek hemoglobinu a moje vnitřní dušení po 2 hodinách nijak nereagovali). Třeba se jim to bude zdát jako problém a já budu mít příležitost se zeptat, zda se již mladší lékařka domluvila se starší a něco se mnou udělají. A také ano, dostal jsem cosi na zvracení ale hlavně jsem se zeptal, zda už se lékařky poradili ohledně mojí krve? Odpověď zněla, že ještě ne, že starší lékařka je u nějakých svých pacientů…… moje psychické trauma tedy pokračovalo. Naštěstí se mi daří uvádět se do stavu jakéhosi polospánku, kdy vnímám celé svoje okolí, ale nehybně ležím a nevnímám tělo a jen jakoby podřimuji. Dalších několik hodin jsem takto prodřímal. Samozřejmě, že v tomto stavu jsem odmítl jídlo, jen trochu pití na vyschlé hrdlo od kyslíku a na toaletu vlastními silami jsem také ani nepomyslel. JE PROBLÉM V TAKOVÝCHTO CHVÍLÍCH, ŽE KDYŽ JE ČLOVĚKU OPRAVDU ŠPATNĚ NEMÁ SÍLU MLUVIT, NATOŽ ARGUMENTOVAT A DOMÁHAT SE NĚJAKÉ POMOCI. V takových chvílích to chce mít u sebe někoho, kdo tvrdě a nekompromisně vaše zájmy prosadí a vám pomůže. Je to nejčastěji někdo vám nejbližší a někdo komu na vás opravdu záleží. Já nemohu nic, natož si vymáhat pomoc. Už je pozdě odpoledne, jsem ve stavu na který jsem si nějak zvykl a jen doufám, že zítra mi krev podají. Od 14,00hod na naší okresní nemocnici interního oddělení mne žádný lékař nenavštívil, aby reagoval na moji ranní žádost o pomoc.

Druhý den přichází na vizitu opět mladá lékařka. Hemoglobinu mám stále kolem 80-ti jednotek. Ptám se, proč mi nedali včera krev? Odpověď zní „chápejte paní doktorku XYZ, ona Vám nemůže podat krevní masu dokud nemáte hemoglobinu pod 80. Chodí nám sem kontroly z pojišťovny a zpětně i několik let dohledávají důvody podávání léků“. Vystartuji jak rozdrážděný lev s odpovědí, že: „to tedy opravdu paní doktorku XYZ nechápu“. A je na mne vidět, že říkám jinými slovy – to jste pěkná banda šlendriánů, když necháte člověka více jak 24 hodin trápit bez pomoci. Pak byla primářská vizita a primář řekl kouzelná slůvka „dejte mu krev“. Cca za 2 hodinky do mne již kapaly krevní masy a já po krátké době cítil prohřívání prstů u nohou, cítil jsem jak se mi hrne krev do tváří a během dalších cca 24 hodin začaly ustupovat ony pocity napjatosti těla a vnitřního dušení. Je zajímavostí, že krev nezačne (alespoň u mne) okamžitě plnit svoji očekávanou funkci, ale někdy (asi podle předešlého zatížení organismu nedostatkem) to trvá i 2 až 3 dny než se úplně zformuji. (POUČENÍ – mějte vždy někoho blízkého, kdo o Vás stojí, nablízku. Buďte s tím člověkem v kontaktu co nejvíce a pokuste se, nechť on protlačí ve světě zdravých pomoc, kterou vám lhostejnost a nevšímavost některých zdravotníků ubírá.)

V okamžicích, jaký jsem popsal výše je člověk opravdu na jakémsi pomyslném dně. Kolikrát to ale muže být i horší. Mohou být větší bolesti a můžete se setkat s odtažitými lidmi, kteří jen chodí do zaměstnání za bránu firmy, jejíž nápis je nemocnice a zase po uplynutí určitého času onen ohraničený prostor opouštějí.

Příběh druhý :
Jsem dnes doma v posteli a právě se probouzím. Je něco kolem 10,00 hod. už jsem byl vzhůru asi v 5.00 hod a musel jsem si dát do žaludku nějaký mléčný ovocný nápoj, abych trochu utlumil silný tlak v žaludku. (něco jako opravdový kámen, který se tam převaluje) Jsem po 4 cyklech escalovaného becoppu a před cca 5-ti dny jsem dostal první dávku z dalšího 5-tého cyklu. Musím nyní jíst denně několik různých cytostatických tabletek a něco Prednisonu (80mg. Prednisonu denně) a píchám Neupogen a také píchám Eritropoetin a pak něco na trávení. No ty dávky escalovaného beacopu mi dávají docela zabrat. To že úplně utlumí mojí kostní dřeň se nechá jaksi ošetřit těmi výšeObrazek jmenovanými růstovými faktory a transfuzemi, ale to, že nemám v sobě jedinou chuť vykonat jakýkoli pohyb a jen pozoruji bez špetky zájmu jak kolem mne chodí děti a manželka, je příznakem té otravy, kterou nám současná moderní medicína poskytuje. Současně mne provází bolest v žaludku a ten pomyslný kámen, který by se tam jako těžký ostrý předmět převaloval. Nějak deska nemám ani chuť si dát nic ke snídani, ale musím, abych ten kámen alespoň trošíčku zabalil do něčeho měkkého a bolest nebyla tak velká. (onen pocit kamene je důsledek pojídání Prednisonu). Dnes mám břicho naplněné a úplně ztvrdlé jako žok. Nemohu se přes něj a s mojí dechovou nedostatečností ani ohnout. Ale musím vstát a jít se napít alespoň Colacaa. Už jsem se posadil na posteli, ale to je všechno. Sedím. Koukám. Slyším manželku jak cosi šramotí v kuchyni. Děti jsou už ve škole a vždycky než odejdou, tak mne vzbudí a pošlou mi pusinku na dálku (nelíbáme se mám leukocyty 0.5). Sedím a čas plyne. Manželka neví, že sedím a že moje myšlenky by chtěly zvednout tělo k odchodu na záchod a do kuchyně. Tělo pořád sedí a mysl na něj nenaléhá. Mysl ví, že by se tělo mělo zvednout a jít na ten záchod, neboť se mi chce opravdu silně močit. Tělo ale pořád sedí a slyší a vidí a mysl si něco myslí. Tělo je otrávené a nemá vůbec žádný zájem se pohybovat. Cítí hlavně bolest toho žaludku, ví dobře, že se mu chce močit, také ví, že se mu špatně chodí na stolici a že by to chtělo nějak vyčistit, neboť pořád hodně jí (díky Prednisonu) a málo spotřebovává (už mám 8kg nadváhy), ale pořád sedí. Najednou se cosi začne odehrávat ve střevech a je to tak naléhavé, že je třeba opravdu přejít na WC na velkou stranu. I sednu si a slyším jak na mne manželka volá, co chci ke snídani? Jen ztěží zamumlám (ústa jen existují a byť byla vždy výřečná, jsou při chemoterapii uzamčená a zmlklá) „udělej mi Colacao a dám si Dětské piškoty“. Po stolici si osprchuji spodní „používanou“ část těla, neb tuto hygienu jsem si navykl zcela zásadně dělat a utírám se. Utírám si jen ony spodní partie, ale funím jako tajfun, či kardiak co vychází do schodů. Konečně usedám v kuchyni do židličky a koukám se na hodiny, že oněch 10metrů a pohyb od postele, přes WC, po kuchyňskou židli mi trvalo více než 30minut. ALE tělo nikam nechvátá, nemá kam chvátat, prostě nemůže. Natáhnu se po igelitové tašce, kde mám všechny svoje právě užívané léky, vezmu šálek, do kterého si připravuji léky na celý den a pečlivě to začnu rozbalovat a třídit na ráno, na odpoledne a pro večerní používání. Pak nastavím hrst a s pohledem na dlaň plnou všech těch léků to do sebe kopnu. Zapíjím to Colacaem a začínám baštit dětské piškoty. Když už cítím, že po těch 10-ti piškotech a plném velkém hrnku horkého nápoje mám dost, tak se přesouvám do ložnice. Dnes se cítím nějaký obzvlášť unavený, ale ono to snad přejde. Musím už za 3 dny jít na dopych 5-tého cyklu a už to budu mít skoro celé za sebou. Ležím a jen nechávám tělo vnímat svět a ležím bez zájmu o cokoli kolem mne. Jen na ulici chodí lidé, jezdí auta, manželka je vedle v kuchyni a mám své bolesti v žaludku. Ale dneska mi to tam nějak moc moc tlačí a je mi na zvracení. Vzal jsem si ráno Kytril, ale něk to nepomáhá, tak si dám ještě něco jiného na zažívání. Vzal jsem mobil a jak máme ve zvyku, když něco potřebuji, tak jsem manželku prozvonil na pevnou linku. Ta přiběhla a já ji poprosil o Hilac, nebo něco na zažívání. Přinesla Hilac a já jej zapil čajem. Lehnul jsem si, ale už jsem cítil, jak se moje ztvrdlé, přeplněné a špatně trávící břicho připravuje (v normálním zdravém těle by to bylo na velký průjem a vyčištění, ale) na nějakou velikou bouři. Začal jsem se potit, samozřejmě, že jak nemáte hemoglobín, tak nemůžete popadnout dech, začne vás polévat studený pot a kdo zná opravdové křeče při bolestech břicha a zvracení, tak dobře ví, co mne potkalo. Rychle jsem si sednul na záchod a snažil se ze sebe něco dostat. Mám ve zvyku třeba i za cenu bolesti si hodně rukama promačkávat břicho, abych rozpohyboval zablokovaná střeva a mohlo dojít k odchodu plynů a všeho, co způsobuje křeče. Masíroval jsem, pohyboval tělm na míse, ale jen mne to vyčerpávalo a ztrácel jsem sílu a dech. Držím se nyní před sebou koupelnové vany, sedím na míse a již cítím, že tohle je hodně silný problém. MYSL pracuje nyní v jakémsi uzavřeném pouzdře a jen přijímá vjemy očí, uší a tělesných bolestí. Cítím, jak mi začínají mravenčit ruce a nohy nevím, že mám. Začínám vybrovat a cítím nekončící bolest v břiše a žádný posun tráveného jídla ve střevech ven. Manželka mi (zkušená sestra z ARO a RZ) namáčí studený ručník, volá na mne, abych se díval nahoru (POUČENÍ – když máte bolesti v břiše a kroutíte se a máte pocit, že už už padnete do bezvědomí – dívejte se do stropu – fakt to pomáhá) a už běží mne otírat za krkem a čelo a celou mojí holou hlavu. Najednou se trochu cosi dává ve střevech do pohybu a já cítím mírnou úlevu. (ALE není to jako když vás bolí břicho, vy se rychle vyprázdníte a je p problému.) Místo však tuhé, nebo průjmovité stolice jde z mého těla pouze jakási žlutá voda. Hlavně však, že je mi o stupínek lépe. Nemohu ani složitě mluvit a cítím, že tohle je moc složitá situace a že je to nad moje síly to zvládnout. Je mi jasné, že potřebuji víc než mokrý ručník, tablety na zvracení a pohled do stropu. Tohle je hrozný. Začíná se ve mne vyvolávat i pocit na zvracení a tak trochu i zvracím nějaké šťávy. To už mi tečou z očí slzy, jak se tělo bouří a snaží se ze sebe dostat všechno špatné ven. No prostě je mi hrozně a jen cedím z krz zuby na manželku „volej pohotovost“. Neváhá ani vteřinku a volá na dispečink. Nevolali jsme RZ, ale normální, neb nám řekli, že přijedou do 15-ti minut. Trochu se to ve mne zklidnilo a mohl jsem se zkroucený, bolavý, vysílený, prochladlý a nevím jak dále to popsat jít natáhnout do postele. I těch 15 minut bylo pro mne nekonečnem a tak jsem žádal manželku, aby zavolala rychlou záchranku. Zavolal na dispečink a řekli jí, že běžná sanita už vyjela. Opravdu cca do 20ti minut od zavolání zde byla sanitka. Přijel řidič a já byl tak zkroucený, že nemělo cenu se ani pokoušet o přesun do sanitky vlastními silami. Manželka přes mne přehodila župan, nasadila mi pantofle (byl jsem neschopný to zvládnout sám) a řidič mezi tím došel pro nosítka. Nevím, jak jsem se na ně dostal, ale jen vím, že jsem na nosítkách. Vidím, jak tak moje ženská bere nosítka na jedné straně a řidič to více nasouvá na sebe a bere druhou stranu. Vidím, že se nesu a že mne přivázali, abych nevypadlul. Venku (říjen) trochu lehce prší. Cítím, že na holou hlavu těla, ve kterém jsem, padají studené kapky deště. Tělo jen přijímá informaci o jejich chladu na hlavě, ale je stále sevřené a zkroucené v bolesti a pocitech na zvracení. Bouchla dveře sanitky a MYSL se začíná trochu těšit, že už se konečně něco za pár chvil stane. Je tu první křižovatka, v sanitce je zima, ale to je jenom vjem těla, druhá křižovatka je světelná a tak chvilku čekáme. Pak už máme zelenou vlnu a já si jen žmoulám kapesník v ruce nepatrně do něj zvracím. Už jsme v nemocnici na nádvoří. Manželka jela hnedka za námi a už otevírají s řidičem dveře. Cítím na holé studené lebce, jak mne další a další kapky ochlazují. Řidič chce, abych si přelezl do křesílka. Ani neodpovídám, nemohu mluvit, jsem celý v křeči a obrovském vnitřním napětí. Řidič se mne snaží pomoci vyndat ze sanitky do vozíku. Nejde to a já jsem mezi pootevřenými dveřmi sanitky trochu vykloněný, jako bych měl vypadnout. Ale nepadám. „Je přivázaný kurtama“, slyším manželku. Rychle mne odvazují a nějak se dostávám na křeslo s kolečky. Vezou mne kolem mnoha pacientů v čekárně. Zajíždíme do přijímací místnosti. Sestra by ráda udělal EKG, jak velí starý zvyk, ale mumlám na ní, že to nepůjde, že se nepřesunu na lůžko. Přichází mladý lékař. Sestru, která se snaží zapsat moje nacionály bere za ruku, vytahuje propisovačku a dává jí pokyn, aby mi cosichla za injekci. Už potřebuju emitku. Zvracení a jeho vyvolávání se stupňuje. Než ji však donesou (5 vteřin) už jsem cosi vyzvrátil na podlahu. Na nic se nečeká a odváží mne na pokoj. Ještě stačím říci „nezlobte se za to zvracení“…. a už jedu pozpátku na pokoj. Vidím, že tam právě z 3 lůžkového pokoje odcházejí 2 pacienti narychlo si berou věci a sestry je stěhují ven. Už ani nevím, kdy mi brali krev, ale moje bílé krvinky se blížily k 0.00 a tak mi bleskurychle uvolnili pokoj. Než se naděju, ležím na posteli, vedle postele „gramofón“ a už mne napíchli kanylu a už do mne cosi kapou. Mezi tím zavolali mojí onkologické lékařce a dohodli další postup léčení. Manželka u mne stále sedí. Je mi pořád zle a svět vnímám, jako „že to je někde jinde než jsem já“. Říkám ji, aby mne vzala za ruku a cítím, že jsem kdesi na hranici. Na hranici onoho přívozu. Už ani nevím, zda manželka odešla nebo tam se mnou byla do večera celou dobu. Vzpomínám si jen, že cca po 10-ti hodinách někdy kolem 22.hodiny jsem ji držel za ruku a říkal jsem jí, že tohle asi nepřežiju. Bylo mi sice možná o pár procent lépe, ale stále strašně a hlavně pro zdravého člověka nepopsatelně. Poprvé ve svém životě jsem se s ní se zcela vážným úmyslem rozloučil, pro případ, že bych se druhého dne nacházel na druhém břehu.

Happyend
A kde můj příběh končí ? ………….. já už tuším, já už vím, jen to nechci ani psát, neb je to moc složité a ne každý pochopí. Čeká mne spousta práce na tom abych změnil sám sebe. Né né né, na vlasech a pár kilech na víc. Na tom fakt ani trošku nezáleží, ale na mne. Na mne mi záleží ! ! !

……. a kdo jsem to JÁ? Ví to snad někdo sám o sobě, KDO, nebo CO je? „U mne“ se o tom začalo přemýšlet již natrvalo a z jiného úhlu pohledu. Žádnému čtenáři teď však nemá smysl snažit se přesně definovat „podstatu“, či to čemu říkáme „smysl života“. Stejně to nejde popsat, jde to „jen“ cítit. Kdo to pochopil ze svého osobního příběhu, nebo třeba je mu vše jasné při čtení výše psaného příběhu z miliónu podobných, ten je vyspělejší, moudřejší a tomu gratuluji a před tím se hluboce a s úctou skláním .

Půl roku po transplantaci, 3 letech utrpení, 2 relapsech (návratech) nemoci :-)))

Tak co čeká ještě dál tenhle "kukůč"?Obrazek

Mám negativní PET (metoda vyšetření) a sakra moc naplno chci žít !!! :-)))

JAN NACHTIGAL







Honzo, děkuji Vám za Váš příběh. Pokračujte ve skvělé práci, která pomáhá hodně onkologickým pacientům. Vaše stránky navštěvuji již od samého začátku, kdy jste je vytvořil.

Všem, kdo tyto stránky neznáte tak neváhejte-www.osudy.cz
EVIK

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

sssr - ssss

8. 4. 2011 17:32

Irena 31.10.2010 - Honzovi

31. 10. 2010 19:47

Pan Bůh, at vás stále opatruje, přeju Vám hodně zdraví, moc si ho zasloužíte.

Jana - silnému Honzovi

7. 3. 2009 22:55

Moc,moc přeji,ať nad Vámi anděl strážný drží ochranu a vyvede Vás zpět do života. Můj přítel měl stejnou diagnózu. Nevydržel bojovat, přesto, že byl několikrát Železným mužem.

rufus - pozdrav

7. 8. 2008 19:57

Tak to je nářez, přeji hodně štěstí do budoucna.