Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Jany ze Zlína

11. 11. 2007
RAKOVINA PRSU
Dobrý den, jObrazekmenuji se Jana je mi 34 let a jsem ze Zlína..

Vdávala jsem se v 18 letech a zanedlouho se mi narodil můj první syn Ondra a o osm let později můj druhý syn Šimon. Zanedlouho poté to začalo v manželství skřípat a následoval rozvod, který neprobíhal zrovna v klidu. Nyní bydlím s dětmi u přítele, který je moc hodný a má nás rád.
Až do května tohoto roku jsem si myslela, že všechno zlé je za mnou, ale opak je pravdou.

2. května 2007 mě ráno vzbudila bolest prsu. Ten den jsem dostala menstruaci tak jsem to přičítala tomu. Zároveň jsem si v horní části prsu nahmatala tvrdé místo, ale jako hrčka to nebylo. Když ani po týdnu bolest neustoupila tak jsem se vydala k paní doktorce, která mi řekla, že to bude nejspíš zánět, protože jsem zrovna měla nějakou virózu. Raději mě, ale poslala na vyšetření na onkologii a poté na mamograf.

Pan doktor mě prohlédl a najednou řekl - je to RAKOVINA.
ObrazekAni se neobtěžoval mi cokoliv vysvětlovat, začal vypisovat žádanky na různá vyšetření a jediné co mi řekl bylo ať přestanu brečet a okamžitě se uklidním. Teď už vím, že u tohoto onemocnění je psychika moc důležitá, ale když ráno si myslíte, že jste skoro zdravá a zanedlouho vám do
ktor řekne tu hroznou diagnózu tak to přece nejde být klidná. V tu chvíli potřebujete vlídné slovíčko, kterého jsem se dočkala od sestřičky. Trošku mě uklidnila, abych vůbec byla schopná absolvovat mamograf a rentgeny. Diagnóza se bohužel potvrdila. Hned druhý den mě čekala biopsie na kterou mě doprovodil přítel. Já nesnáším krev a jakékoliv injekce. Odběr chtěli dělat přes mamograf, ale já jsem se probrala až mě pokládali na postel takže se to nepovedlo. Dali mi dvě hodiny na vzpamatování a šla jsem znovu. Nyní jsem si lehla a odběr provedli přes ultrazvuk.

Stále mi v hlavě znělo - PROČ ZROVNA JÁ? Mám přece dvě děti, kterým je teprve 15 a 7 let. Já ještě nemůžu umřít, musím tu být s něma oni mě potřebují. Při další návštěvě na onkologii jsem řekla panu doktorovi, že se chci léčit v Brně.

14.5.2007 jsem se měla hlásit v Brně na Žlutém kopci u paní primářky.
Už při registraci jsem byla překvapena velmi milým jednáním. A paní primářka
mě v tom jenom utvrdila. Za tu dobu co tam dojíždím si nemůžu na nic stěžovat. Jsem velmi ráda, že se léčím zrovna tady. Proběhlo první vyšetření kde mi byla naordinované 4 chemoterapie a pak se uvidí jestli další chemo nebo operace.

14.5.2007 tedy proběhla první chemo. Odjížděla jsem se čtyřmi kapačkami v sobě, hromadou léků proti nevolnosti a obavou jak to teď budu snášet. Každé 3 týdny jsem jezdila na další dávku. Zároveň jsem si řekla, že se již nebudu zabývat otázkou proč zrovna já jsem musela onemocnět. Prostě se to stalo a já musím bojovat ze všech sil. Nebudu se zabývat úvahami co by se mohlo stát a nyní se soustředím pouze na léčbu. Nic si nezabírám, mám obrovskou podporu v rodině bez ní bych to nezvládla. 14 dní po té první mi začali padat vlasy takže na tu druhou jsem jela už bez vlasů. Paruku jsem si koupila, ale tak jak jsem ji dala do skříně tak tam stále je. Ani jednou jsem s ní nebyla, prostě se s tím umělým porostem necítím. Nakoupila jsem si různé šátky a nějaké pohledy od cizích lidí vůbec neřeším. Po první chemo to bylo celkem fajn. Stačily léky proti nevolnosti, ale ty další už byli horší. Vždycky jsem se týden dávala dohromady. Vadili mi veškeré výpary z vaření, zvedal se mi žaludek, na jídlo jsem moc chuť neměla snažila jsem se co nejvíc spát, abych "to špatně" zaspala. Mám mamku v důchodě tak se vždycky nastěhovala na ten týden k nám a ve všem mě zastala.

14.8.07 jsem byla na operaci. Prso mám zachováno a odebraných 9 uzlin z nichž 3 už bohužel špatné. Další léčba bude další 4 chemoterapie, 30 ozařování a 5 letá hormonální léčba- Zoladex, Tamoxifen.

Chemoterapie je jiná než před operací. Není mi po ní špatně, ale zase mám polykací potíže, neustále mám angíny. Obličej mám oteklý a neustále přibírám na váze. Zmizela mi menstruace, takže stav jako v přechodu - návaly, které mě budí i v noci, častá změna nálad. Někdy jsem fakt protivná ke svým nejbližším, někdy se cítím plná energie a z toho tak unavená, že se mi nechce ani vylézt z postele. Mám před sebou již jen jednu chemoterapii tak si říkám, že až ty "jedy" ze mě vyjdou tak se to tělo dá trošku do pořádku.

Pak nastoupím do nemocnice na ozařování. Vždy přes týden tam budu ležet a na víkend pojedu domů. Po skončení léčby mě čekají veškerá vyšetření jestli je ten "prevít" pryč.

Neustále Obrazeksi opakuji, že to všechno špatné co tam bylo při operaci vyndali, že teď už jsem skoro zdravá. Nesmím se tomu poddávat jinak bych se z toho zbláznila. Děti mám ještě malé, nechci je zatěžovat tím, aby mě viděly na dně. Pobrečím si někdy když jsem sama a tím si ulevím. Psychika je důležitá tak se snažím co můžu.

Nesmím nechat tu "potvoru" vyhrát, prostě nesmím.

JANA

Milá Jano, děkuji za příběh. Před 5 lety jsem byla ve stejné situaci, měla jsem strach, že se nedočkám čtyřicítky.
Zítra budu oslavovat své 44 narozeniny.
A člověk si musí pobrečet a dostat to ze sebe.
U mě to nebylo jinak.
Držím palečky až to zvládneš a vyhraješ-MUSÍŠ!!!!!!

EVIK

 

Zdravím všechny, (pokračování příběhu)
moje léčba začala v květnu 07 a v únoru 08 skončila.

Mám za sebou operaci, 8 chemoterapií, 33 ozářek a začala jsem užívat hormonální léčbu. Cítím se pořád hodně unavená, musím často odpočívat. Hodně jsem přibrala na váze, mám návaly, které jsou někdy fakt protivný. Ale teď to nejdůležitější - minulý týden jsem byla na kontrolních vyšetřeních a VŠE V POŘÁDKU. V této chvíli jsem tu „potvoru“ porazila. Musím věřit, že to tak bude navždy. Vím, že hrozba recidivy už nade mnou bude viset stále, ale na to se nesmí myslet. Můj velký dík patří mým dvěma dětem, mému příteli a rodičům. To oni mi dodávali sílu v tomto nelehkém boji. Bez nich bych to nezvládla.

Vám všem, kteří jste v léčbě - bojujte, nepoddávejte se tomu, zachovejte si pozitivní mysl a víru, že vše dobře dopadne.

Jana



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mefiska - Vydržet

21. 11. 2007 17:59

To víš, že to dobře dopadne!!! Já to mám již 6 let za sebou, vzdala jsem se plného invalidního důchodu a nastoupila do práce. Prevít je pryč a doufám, že na trvalo. Hlavně se tomu všemu nepoddávej a vydrž! Já jsem stačila vystudovat i vysokou školu a odváděla jsem ty chmurné a morbidní myšlenky stranou. Po komplexní onkologické léčbě je potřeba zbavit se všech těch jedů a dostat je ven z těla. Mě moc pomohla detoxikace organismu, jinak bych tam byla asi brzo zpátky.

Eva - Zas*aný život

20. 11. 2007 23:25

Achjo....mám skoro stejně starou dceru....Janičko, držím ti moc palce, aby už bylo vše v pořádku a aby ta "svi*ě" navždy pošla.