Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh JanyR.

18. 5. 2008

Ahoj všichni,

myslím všichni, co popisujeme naše zdravotní problémy - jasně ty jsou pro nás nejdůležitější.

Pro někoho méně, pro někoho je to na pokraji. Ale myslím, že málo mluvíme o dopadu na psychiku a na rodiný život. Se mnou třeba rakovina docela zatočila, byť si to nepřipouštím, jsem jiný člověk a dost. To hlavně zjistí ti nejbližší.

ObrazekNajednou neřeším a neprožívám ty běžné problémy tak intenzivně, jako kdysi. Což třeba můj manžel někdy nese dost nelibě ( já už jsem vlastně ten zdravý a tudíž stejný čkověk) jako určitý nezájem. Není to samozřejmě o nezájmu, ale zkrátka se prkotinama nezaobírám a neztrácím s nima čas (to myslím, že asi máme všichni společné). A tady se vlastně rozcházíme, protože jsme každý na jiném břehu. Ta nemoc nás chtě nechtě vlastně rozděluje, i když už se o ní nemluví a jako není. Ale já jsem jiná a vím to!

A když poleví ten prvotní strach partnera o náš život, myslím, že nás chtějí mít stejné jako před tím. Ale to už nejde. Já si dokonce myslím, že mému manželovi občas vadí, že jsem "hapy". Ale já skutečně asi jako Vy všichni jsem šťastná s každým dnem. Když svítí sluníčko, jdu okamžitě ven, když je hnusně - zapálím v krbu, takže vlastně každá situace je pro mě pozitivní. Když je problém - vObrazekyřeším ho - ale nestresuji se jím.

Využívám všech příležitostí na zpestření běžných dnů. Vánoce dělám bombastické - myslím výzdobu - synové tomu říkají - maminka se nám zbláznila. Takže má zkušenost je, že místo toho, abychom se radovali z toho, že jsme snad nejhorší zažehnali, nějak nás ta rakovina rozdělila. I když to jako všechno funguje.

O čem bych se chtěla zmínit teď by mělo být pro ženy, ale vlastně ne. Jaké máte zkušenosti se sexuálním soužitím po mastektomii? Mě to úplně rozbouralo sexuální život. Samozřejmě trvalo dost dlouhou dobu, než jsem se zžila se svým tělem, kterému něco chybělo a pak jsem očekávala vstřícnost od mého manžela. Ale ten se mě bál - myslím, že se bál, aby mi to nebylo nepříjemné. Takže jsem opět já musela posbírat síly a jít do toho. Popravdě od té doby to stále odvisí od mé iniciativy. A už to není ono. Vzhledem k mé diagnose, jsem následně po chemoterapii podstoupila kastraci a spíš bych potřebovala projev zájmu od manžela. O těchto problémech se nikdo nezmiňujete, ale to přeci také patří k životu. I když náš prvotní zájem je přežít.

Dobrou noc.

Jana R.

Jani děkuji za zveřejnění příběhu, myslím že většina žen prožívá to stejné, ale bojí se o tom mluvit. Hodně zdraví přeje

Evik

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jana - odpověď pro Janu R.

1. 8. 2008 19:41

Milá Jano ! Pocity po ablaci prsu asi máme všechny stejné.Jsem po ablaci a následném ozařování 19 let.Zahoď vžitou představu, že v sexu má mít více aktivitu muž, do koše. Myslím si, že sex je krásný i když převezmeš aktivitu Ty. Těžko se mi o tom píše, protože ve své podstatě jsem dost uzavřený tvor. Ale po prodělané nemoci jsem se seznámila na rekondičních pobytech se spoustou stejně postižených děvčat, se kterými mohu mluvit zcela otevřeně o všech možných věcech.Takže moje malé doporučení. Máš-li v místě bydliště nebo v blízkém okolí nějakou organizaci, která se stará o onkologické pacienty, neváhej a spoj se s nimi.Určitě tam najdeš spoustu spřízněných duší , se kterými najdeš mnoho společných témat. Já sama jsem
v Onko-amazonkách v Ostravě , ale jsem i členkou Arcus -OC v České Lípě. Arcus pořádá rekondiční pobyty pro pacienty z celé republiky. Stačí na internetu najít www.arcus-oc org.,tam se o aktivitách dozvíš více. Je to balzám na naši pošramocenou psychiku a tu my potřebujeme mít výbornou. Přeji Ti hodně zdraví , ještě více radostí ze života a starostí je trošku. Zdravím Jana z Ostravy

šárka - Silné ženě

20. 5. 2008 16:36

Ahoj Jani,
můj příběh tu nenajdeš, protože nekončí jako v pohádce.Děkuji Evikovi, že těmito stránkami dodává mě i ostatním lidem chuť bojovat.
Jsi silná žena, která se nebojí nahlas říkat co cítí..Vím o čem píšeš, sama si připadám jako vykastr.zvíře, které potřebuje pohladit a přitulit se..
Sex, sexuál.touhy..tabu.
Dva roky nemocí, nemocnic, léčby, bolestí a strachu...Báječný manžel, děti, přátele..ale nadarmo se neříká, že si člověk zvykne na vše. Bojím se, že časem otupí. Někdy si říkám, kdo vydrží déle oni, nebo já..

Děkuji za to že jsi silná a někdy mi napiš..sara.drak@seznam.cz
ahoj šárka (jinak jsem veselé děvče..)

jitka.kotenova@seznam.cz - pozdrávek

19. 5. 2008 10:21

ahojky Jano,
četla jsem tvůj příběh a mnohém mi připadá, že píšeš o mně, pokud si chceš popovídat tak mi napiš