Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Jiřiny

3. 9. 2007

Dobrý den! Chtěla bych vám odvyprávět svůj příběh! (23.8.2007)
Tento příběh mi dovolila zveřejnit Iveta Kollertová

Nevím jak a kde začít, tak snad začnu správně. Jsem ze severních Čech, jmenuji se Jiřina a letos mi bude 33 let.

Můj příběh začal v říjnu 2004. Měla jsem časté bolesti, ale vždy to bylo „prý“ cystou, nebo menším zánětem. Chodila jsem na kontroly pravidelně po 3. měsících, tak jak jsem měla. Byla jsem po kyretáži a po konizaci. Problémy neustupovaly, ba naopak. Bolesti byly stále větší, jak při chůzi, tak při styku. ObrazekPoprosila jsem mou gynekoložku, zda by nebylo řešením odejmutí dělohy, ale lékařka mi odpověděla, že jsem mladá, a že to je zbytečné. Ale bolesti neustupovaly a já jsem už nevěděla co s tím. Šla jsem tedy opět na kontrolní cytologii a moje lékařka měla dovolenou, což jsem nevěděla. Zastupoval jí pan primář. Když mě vyšetřoval, tak se strašně divil, jaké mám bolesti. Ani trochu se mu to nelíbilo. Řekl mi, že pokud se rozhodnu, že si nechám dělohu vzít, že mi operaci podepíše. Byla jsem více méně rozhodnutá, ale stále jsem nevěděla, co mám dělat. Chtěla jsem ještě dítě. Stále se mi dokola hlavou honilo jedno a totéž. Řekla jsem si, že počkám na mou gynekoložku,ž e přeci jen to je žena, tak mi řekne. Když jsem šla za svou gynekoložkou, tak jsem jí řekla, jak jsme se domluvili s panem primářem, ale že bych chtěla slyšet i její názor, že to je přeci jen žena. Prý je toho názoru, že dokud to není třeba, tak z těla nic ven. Ale já jsem se tedy rozhodla sama, že tu operaci chci. Stále mi něco říkalo, ať to tak udělám. Tak jsme domluvili termín laparoskopie a podrobnosti byly v kartě od pana primáře. Lékařka mi řekla, že se ale může stát, že dělohu vyjmou a zjistí,že tam není žádný problém, ale že potom už bude pozdě.Tak jsem řekla, ať mi udělají laparoskopii a pokud zjistí, že tam není něco v pořádku, ať jí odejmou. To prý takhle nejde, bez mého svolení. Tak jsem na to odpověděla, že jim ale vše předem podepíši.Tak to prý ano.  

Po laparoskopii přišla lékařka na pokoj. Všem říkala co a jak a mě se ptala, jestli už chodím, zda za ní můžu přijít na vyšetřovnu.Cítila jsem, že se něco děje, ale netušila jsem co. Myslela jsem, že se jedná o srůsty, které mi při laparoskopii již jednou zjistili.Tak jsem se posadila a čekala, co to bude.Tak lékařka mi sdělila:Je tu podezření na karcinom, ale já si osobně myslím, že se jedná o vzácnou nemoc.Více se dozvíme z výsledků“.

ObrazekJá jsem nevěděla co mám říct, co dělat. Seděla jsem a hlavou se mi honilo všechno možné.Vzpomněla jsem si na pana primáře, který přišel na sál a řekl mi, že počká jak se laparoskopie rozjede a když tak zůstane a provede jí on. Ale asi zřejmě hned problém uviděl. Přišla jsem na pokoj a řekla to holkám.Ty mě uklidňovali, ale já nemohla ani jíst, jen jsem brečela. Vyndala jsem si fotku manžela i syna a dívala se na ně.

Cítila jsem tak strašnou bolest na hrudi… Lékařka mi řekla, že můžu jít hned druhý den domů, protože mi defakto nic nedělali, ale potom řekla, že tam budu do středy, protože jsem měla injekce do břicha na křečové žíly. Laparo mi dělali v pondělí a ve středu jsem šla domu. Měli mi v úterý říct výsledky, ale stále nikdo nešel. Už jsem z toho byla nervózní. Když jsem se ptala sestřičky, kdy mi přijdou říct výsledky, tak mi odpověděla, že už šli všichni domu. No to se mi snad jen zdá, řekla jsem si.Tak já tu čekám netrpělivá na výsledky a oni mi ani nic neřeknou. Docela mě rozhodil i lékař při vizitě, když se na mě podíval a řekl: to je ten včerejší karcinom. No to mě docela dostalo…Večer jsem šla za sestřičkou, která měla noční a zeptala jsem se jí, jestli by mi neřekla výsledky. Řekla mi, že by neměla, ale že mi je řekne. Byly negativní, ale řekla, že se stává, že to krev neukáže. Ale mě to Obrazekstačilo. Já byla šťastná, že jsem v pořádku.Tak jsem šla tedy ve středu domu a že v pondělí budou výsledky histologie. Doma jsem stále přemýšlela, všichni mi říkali, ať se netrápím, že to bude v pořádku, ale já tu jistotu necítila.Tak přišlo pondělí a manžel šel se mnou pro výsledky. Bylo tam, že jsou bez nádorových struktur. Tak jsem zajásala,že to je v pořádku. Moje gynekoložka ordinovala jen ve středu, tak jsem čekala do středy, než jsem za ní mohla jít s výsledky. Když jsem přišla, tak mi řekla, že jí akorát volal primář, který dělal rozbor té histologie a že se radil se svým kolegou specialistou a že bych měla jet do Motola. Jak jsem slyšela slovo Motol, tak jsem okamžitě řekla, že ani náhodou, že já patřím sem, ak mě budou operovat tady. Ale prý by to bylo lepší.Tak si na mě vzala telefon a že zavolá do té Prahy a domluví se s nimi a zavolá mi. Druhý den mi volala a prý by mě tam chtěli vidět.Tahle věta mě dokázala vytočit. Že by mě tam chtěli vidět, sem si stále opakovala. Ale musela jsem tam jet, protože jsem nevěděla co se děje. Neměla jsem nic proti motolské nemocnici, ale mám fobii z cizích prostorů.

ObrazekTak jsme tam jeli. Docent mi řekl, že mi doporučuje operaci u nich, protože u nás nemají takové vybavení, jaké je potřeba k této operaci. Byla jsem u nich i na ultrazvuku, tam nic nebylo vidět, ale ultrazvuk zaznamená prý změny až od 2cm. Krev byla stále negativní a tak si všichni mysleli, že to bude jen u toho, že odejmou dělohu a vyčistí břišní dutinu. Musela jsem na indikační vizitu.To je vyšetření a řeknou rovnou i datum nástupu. Mě nevyšetřovali, protože jsem u nich už vyšetřená byla.Tak mi řekli termín nástupu. Byla jsem tam v pátek 12.11.04 a nástup jsem měla v sobotu 13.11.04. No byla jsem z toho tak rozhozená, že si to ani nedovedete představit a nebo možná právě dovedete.Celou cestu domu jsem si říkala ,že zítra, už zítra…Že se ani nestihnu psychicky připravit. Navíc na indikační vizitě byla paní, která stále něco vyprávěla a mluvila monotónně a mě to znervózňovalo ještě víc.

Tak jsem si zabalila věci, nakoupili jsme ať mám sebou mlsky a ještě jsem uvařila omáčku, aťObrazek mají alespoň na dva dny. Ta sobota byla strašná, než jsme vyjeli.Od pátku jsem jen brečela.Ten pocit, že je tak dlouho neuvidím…Nedalo se to ovládnout. Přijeli jsme tam a já šla na pokoj. Když jsem ten pokoj otevřela, tak tam stála ta pani, co mluvila monotónně, jak jsem psala. Já myslela , že tam sebou seknu. Jsou tam pokoje po třech.Tahle pani uměla dát psychice zabrat. Šla jsem si do kantýny pro pití a manžela vyprovodit. Oba jsme brečeli, nedalo se to ustát. Ještě teď se mi podlily oči, když to tu píšu. Jako bych tam znovu byla.Cítím se teď tak trochu tam, ale já jsem doma a budou vánoce…

Všichni si tam mysleli, alespoň to tak vypadalo podle toho co říkali, že odejmou dělohu a bude to v pořádku. V tu sobotu co jsem přijela jsem měla migrénu. Bylo mi hrozně.V neděli navečír přišel anesteziolog a řekl nám, co a jak bude. Epidurál budete mít každá. Při takové operaci se dává. Když odešel, tak začal seriál „Pojišťovna štěstí“. Přemýšlela jsem při tom a nevěděla co mě čeká. U nás jsem to znala, průběh před i po, ale tady to bylo jiné, cizí.

Tak tu bylo pondělí, den operace. Zabalit si věci do igelitky co chceme mít sebou na JIP a ostatní podepsat i tašku a odvezli to. Bylo Nám řečeno, že mobila na JIP mít nemůžeme a že tam budeme asi 2-3 dny. Já byla zvyklá vždy hned napsat, nebo zavolat. Ale sestřička řekla, že už jsou mobily na JIPu povoleny.To se mi ulevilo.

Když jsme se probudila po operaci, tak bylo kolem 16 hod. Na sál jsem šla po 12 hod., ale přesně už nevím kolik bylo, ale docela trvá, než epidurál napíchnou. Lékař s někým mluvil po telefonu a později mi manžel řekl, že to byl on, kdo domluvil s lékařem. Prý mu řekl, že jsem se akorát probudila.Takový kousek byl ode mě a já to nevěděla. Sice jen na telefonu, ale byl tamObrazek. Z JIPu jsme šli asi 3 den na pokoj. A tam se ty dny táhly. Já s mojí fobií jsem měla co dělat. Asi 10.den jsem řekla, že už nemůžu, že se tam dusím, že musím na propustku. Pouštěli na propustky, ale já byla jak říkali přespolní. Asi 80km od domova. Jestli mi jí nedají, ak podepíšu revers jsem řekla. Sestřička mi řekla, že tím to urychlím, že to tak můžu udělat. Nikdy jsem nic takového neudělala, ale teď jsem už nemohla. Lékař mi řekl, že se domluvíme ohledně propustky, ale měl práci a já byla nervózní. Zavolala jsem manželovi, ať tedy pro mě přijede, že jedu domu. Manžel přijel a já už byla sbalená.Vytáhli mi stehy a já se oblékla do volných šatů, co mi manžel přivezl.V tom šel lékař a ať jdu prý s ním, že zavolá na výsledky, jestli už nejsou.Tak mi řekl, že to je na okamžitou léčbu.V ten moment jsem cítila jen to, že se tam dusím, že chci domu. A to jsem také řekla.“Já jedu domu“, řekla jsem.Tak mi lékař řekl, ať se jedu domu vyspat, ale druhý den do 14 hod.,ať jsem tam.

Celou cestu jsem přemýšlela, že zase jedu zpátky, že to je špatný…Ale až doma mi to došlo. Chytla jsem se křesla a začala strašně, opravdu strašně brečet. Manžel běžel ke mně objal mě a brečel se mnou. Druhý den jsem si vzala prášek na nervy, než jsem jela. Tam když mi řekli, že to je tak jak jsem myslela, že jeden den vždy přijedu, další dostanu chemoterapii a další jdu domu, tak jsem byla spokojená. Zní to asi hrozně, že jsem byla spokojená, ale jsou i delší léčby.

Nosila jsem šátek i paruku, ale ve velkém Obrazekteplu to nešlo.To jsem nosila šátek. Lidi se dokázali posmívat a mě bylo strašně, ale manžel mě miloval stále stejně. Pusinkoval mi holou hlavu a stále říkal, že mi voní šišulka. Byl mi tou největší oporou. Pochopitelně, když mi prvně začaly padat vlasy, tak jsem to obrečela, ale věděla jsem, že to přijde, ale vůle žít a uzdravit se je silná. Stále říkali, že optimismus je důležitý a já se skutečně dokázala smát i při této léčbě.

A můžu říct, že přístup k pacientům, jaký je v Motolské nemocnici, je úžasný. Docent Vás pohladí, lékaři jsou také hodní - lidskost jim nechybí. Sestřičky a dokonce i uklízečky jsou moc fajn. Byli jsme tam jako rodina. Jezdila na chemo se mnou Zdenka.Ta byla na operaci o den déle jak já, ale na odd.ležela na pokoji vedle mě. Když jsem přijela z propustky domu, tak už čekala na pokoji, kam jsem šla já. Bylo to překvapení. V tom momentě se Vám zdají takové maličkosti strašně moc krásné. Manžel spokojeně odjel domu,když mě viděl, že se zase směji. Říkám si, že se to snad nevrátí a v to doufám. Žiji ráda a mám kolem sebe lidi, které miluji a které milují mě. Manžela, který mi byl a je velikou oporou a syna, který je moje všechno. Rodinu, která je báječná…

ObrazekTímto jsem chtěla říct, že tato nemoc, která je sice zákeřná, ale dá se překonat s úsměvem na rtech.
Jak řekl Leonardo Di Caprio v Titanicu
„Ať každý den stojí za “. Život je krásný.......................

Dodatek! Dnes je 16.8.2007  a když se ohlížím zpět do roku 2004, tak vidím jen smutek a beznaděj. Na samém začátku to tak bylo. Strach z neznáma, z léčby, která byla pro mě úplnou neznámou a dnes tu sedím u PC píši tento dodatek k příběhu a život vnímám jinak. Když se vrátím v myšlenkách do naší nemocnice, tak nevidím moc pozitivního. Pokud pacientka říká své lékařce, že má bolesti, které se nedají vydržet, tak je to asi pravda.To by ovšem lékařka musela naslouchat a ne to dojít tak daleko, jako v mém případě. Takže pohled na naší nemocnici, jako takovou, nemám špatný, ale na gynekologii ano! Neberou Vás jako člověka, ale jako diagnozu. A to je opravdu smutné.

Když jsem prvně přijela do nemocnice v Motole, tak se pan docent zvedl a podal mi ruku. Příjemným hlasem mi řekl, abych se posadila, přečetl si zprávu z Mostu a ptal se mě jaké mám problémy. Při vyšetření mi hned řekl, že to je na operaci. Pokud tam nic nebude, tak je to určitě na odejmutí dělohy. Jenže já i přes to všechno chtěla do Mostu na operaci. Pan docent mi vysvětlil, že u nás nemají takoví vybavení na sálech, jako u nich. A spoustu dalších věcí. Tehdy jsem tam vážně nechtěla, ale dnes, jsem ráda, že jsem tam byla a jsem lékařům i sestřičkám vděčná, za jejich ochotu, pochopení a úctu k člověku, protože tam nejste diagnosa, tam jste člověk!

ObrazekJestli Vám můžu něco málo poradit, tak určitě dbejte na to, když tělo hlásí, že se něco děje. Nepodceňujte nic. Je lepší jít k lékaři zbytečně, než pozdě. Jezte vitamíny, ale čerstvé, jako ovoce a zeleninu. Odpočívejte, když cítíte, že jste unavení.To je také moc důležité.

ObrazekPokud někdo právě prochází léčbou chemoterapie, tak je důležité mít optimismus.To je hodně důležité. Jezte vše, na co máte chuť, pokud nemáte určenou dietu. Nejezte v žádném případě vitamíny koupené v lékárně. Vše jen čerstvé. Je také důležitý klid, v žádném případě ne stresy. Já stresy měla a mám  z toho depresi. Je těžké v této době být úplně v klidu, ale snažte se, pokud je to alespoň trochu možné.

Všem přeji hlavně pevné zdraví !!!  

JIŘINA


 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář