Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Martina

11. 2. 2008

21.12.07: Mám novou přítelkyni jménem rakovina I

Možná jste si všimli, že se zde pár týdnů již neobjevil žádný nový článek. Problém nebyl v tom, že bych...

... neměl žádný nápad, ale prostě jen o to, že mé myšlenky byly někde úplně jinde a nezvládal jsem psát nic, co by nebylo příliš pesimistického a poraženeckého.

Dnes je však již situace jiná a já už si snad vše v hlavě srovnal a svá mírně ohnutá záda narovnal a mohu zde otevřeně začít psát o nemoci, která mě postihla. Její jméno je rakovina. Asi to mnohé čtenáře vyděsí, protože jde stále o jakési společenské tabu. Kdykoli někomu řeknu, že mám nádor nebo rakovinné bujení v těle, okamžitě ztiší hlas a v jeho očích se objeví otázka: „Kolik ti zbývá?“

Je třeba si ovšem uvědomit, že doba, kdy lidé na rakovinu umírali ve velkém a znamenala většinou značné zkrácení života, je již pryč. Nemohu to zlehčovat, jde o závažnou nemoc, která stále není v některých případech léčitelná, a léčebné prostředky hraničí se středověkým pouštěním žilou, ale přesto se o rakovině musí dnes hovořit již jako o léčitelné nemoci.

ZvláštěObrazek při brzkém zachycení, vhodném typu nádoru a okamžitém podstoupení léčby, je šance na úplné vyléčení bez jakýchkoli následků velmi blízká stu procent. Teď to možná vypadá, že ze mě mluví přílišný optimismus, ale není tomu tak. Jediné, co je na rakovině nebezpečné je fakt, že z ní má společnost strach a bojí se o ní mluvit.

Rozhodl jsem se proto, že budu psát alespoň zde, na svůj web, své zážitky, poznatky i zajímavosti, které se během léčby dozvím. Nevím, za to k něčemu bude, ale mně to určitě pomůže a doufám, že i jiným, aby se dozvěděli více.


Pokračování - 22.12.07: Mám novou přítelkyni jménem rakovina II

Včera jsem napsal úvodní článek, který neobsahoval žádné bližší informace. Dnes překonám stud, který přesto všechno ve mně stále trochu...

... zůstává, a budu psát naprosto otevřeně, o tom co se za poslední měsíc událo. Abyste se mohli tím pádem dostat do obrazu a já se později mohl věnovat třeba jen některým zajímavým útržkům.

Někdy v průběhu listopadu jsem objevil na svém varleti malý hrbol. (O tom, jak se taková bulka hledá a nachází, napíši příště, protože jde o častou otázku, která si zaslouží vlastní článek.) Vzhledem k jiným starostem jsem počkal asi čtrnáct dní, než jsem šel ke své obvodní doktorce. Upřímně, běžný muž o rakovině varlat nic neví, a proto většinou čeká, zda to nezmizí samo.

Obvodní doktorka byla základním kamenem pyramidy, po které do dnešního dne zatím stále stoupám nahoru a toužebně vyhlížím vrchol, abych se mohl začít opět vracet na pevnou zem běžných dní.

Byl jsem doktorkou uklidněn, že o nic nejde, ale že mám jít na urologii. Zde mě vyšetřila uroložka a taky uklidnila, že o nic nejde. Nicméně mě začalo děsit, s jakou intenzitou začala okamžitě shánět objednání na ultrazvuk (sono). Ten den byli ale všichni urologové nebo sonaři někde na nějakém mecheche v Luhačovicích. Na poslední chvíli se povedlo sehnat ultrazvuk u sv. Anny. Jeho výsledek byl ale značně nejasný a hovořil o pozitivním nálezu, který však vypadal spíše jako jizva po nějakém zranění. Žádného trauma (jak doktoři říkají) jsem si však vědom nebyl. Vzhledem k tomu, že byl pátek, tak jsem byl poslán domů, s tím, že mám přijít v pondělí, že se udělá další sono.

Tak se i stalo a výsledek byl stejný. Urolog tentokrát však již tak klidný nebyl a řekl, že to varle se musí odstranit, protože se neví co to je. Z varlat se nedělá biopsie (odebrání vzorku k analýze) a jiná neinvazivní vyšetření než sono a pohmat neexistují. A když volně převedu jeho slova: „Nevíme, co to je a pokud to nevíme, tak to tam nepatří.“ Každopádně, že se nemám bát, protože tak malý nález neviděl a po odstranění budu v pořádku. Padlo sice několik slov o možném ozařování v případě špatného nálezu, ale jinak byla většina slov chlácholivých.

Od této chvíle probíhalo již vše v děsivém životním tempu. Po obdržení příslušných papírů jsem byl poslán ke sv. Anně s tím, že mě mají ihned přijmout na lůžko a na operaci. Vzhledem k poměrům ve FN (Fakultní nemocnice) se tak stalo až o několik dní později. O zážitcích s oddělení u sv. Anny napíši jindy, protože to vydá na samostatný článek.

Každopádně jsem byl odoperován a varle mi bylo odebráno. Ve vašich očích čtu otázky, co to znamená. No neznamená to v podstatě nic. Varlata jsou párový orgán a jedno člověku stačí k životu a k plození dětí. Na funkci (rostlináře biggrin) to také žádný vliv nemá. Na pohled to také není příliš patrné a jediné, co na těle přibude, je jizva, která je ovšem nad tříslem zhruba v místech, kde bývá jizva po operaci slepého střeva.

Druhý den po operaci jsem byl odeslán domů, abych srůstal. Po týdnu, kdy jsem se naučil chodit i jinak než v hlubokém předklonu, jsem došel na vyndávání stehů. Pro neoperované: vypadá to, že to bude děsně bolet, ale jen to trochu štípne, asi jako injekce.

Ale to nejhorší, jsem měl stále před sebou. Den po stezích jsem si byl pro výsledky histologie (vyšetření odebraného nádoru), které bohužel nedopadly dobře. Šlo o zhoubný typ nádoru, který je navíc poměrně agresivní a odolný na ozařování. To znamená, že má předpoklady vytvářet v těle metastázy (další nádory) a je nutné ho léčit chemoterapií. Byl jsem proto odeslán do Masarykova onkologického ústavu na Žlutý kopec.

Vypadalo to jako přechod ze středověkého špitálu do nemocnice Chicago Hope, protože Žluťák již není poslední zastávkou před krematoriem. Jde o jednu z nejlepších nemocnic na onkologii v Evropě (u nás rozhodně nejlepší). Je kompletně zrekonstruovaná a skvěle vybavena. Zde budu během Vánoc podstupovat další miliónová vyšetření jako CT (počítačová tomografie) a PET (pozitronová emisní tomografie), aby se zjistilo, zda nemám v těle další ložiska.

Ovšem je potřeba také podstoupit asi jednu z mých nejtěžších životních zkoušek. A tou bude chemoterapie, kterou nastoupím začátkem ledna. Jde o preventivní proceduru a doufám, že poslední. Čekají mě dvě až tři kola, přičemž každé kolo znamená týden v nemocnici a dva až tři týdny rekonvalescence doma. Co to se mnou všechno udělá, zatím nemohu říci, protože jde o čistě individuální záležitost, ale příjemné to jistě nebude.

Každopádně, kdo mě zná, tak ví, že jsem silný a odolný, a to jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Ani v těchto dnech neztrácím svůj standardní optimismus a pevně věřím, že to překonám a navíc i rychle. Mnoho lidí se mě zvláště teď o Vánocích ptá, co bych si od nich přál anebo jak mi mohou pomoci. A má odpověď: „Sám se dokážu uklidnit a srovnat se s tím. Nemám však již na to, uklidňovat i vás. Proto buďte hlavně v pohodě a nezoufejte. Vaši podporu budu ještě potřebovat, ale teď si hlavně užívejte života, jako to dělám já. Tím mně uděláte největší radost a budete mi tím i největší oporou.“

 Pokračování Martinova příběhu najdete v odkaze : Stránky Martina.

V současné době má Martin již po chemoterapii a je velký optimista a tohle je u léčby velké plus!

Na svých stránkách popisuje své pocity, léčbu a vše co k rakovině varlat patří. Je pravdou, že to hodně pomůže lidem, kteří se s tímto onemocněním setkají.

Z jeho příběhu se dočtete, že rakovina varlat se nevyhýbá hlavně mladým mužům!!!

A co je nejdůležitější, že se Martin nebál a šel k lékaři a to platí u všech druhů rakoviny!!!.

Martine drž se!!!!

EVIK

Obrazek



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ivana , 23.2.2008 - martin

23. 2. 2008 12:33

Přeji ti Martine hodně zdraví a sílu at to všechno překonaš a lidi kteří tě podrží vím to ze své zkušenosti je to duležite.Hodně zdraví ti přeje Ivana

Aťka - oprava

15. 2. 2008 21:42

napsala jse Chorona,ale správně Chárona

Aťka - Martinovi

15. 2. 2008 21:40

Ahoj Martine,přečetla jsem si Tvůj příběh jsi opravdu silný chlap.Zároveň jsem si vzpoměla a jak vidím na tvé ruce žlutý náramek na příběh L.Amstronga cyklistu,který prošel touto nemocí a po léčbě jak popisuje ve své knize to nevzdal a vyhrál po desáté Tour de Franc snad jsi tu knihu četl je úžesná.Člověk dokáže svou vůlí a nevzdání se překročit i to nemožné.Přece to nevzdáme a nevkročíme na loďku Chorona,aby nás odvezl na druhý břeh.Na to máme ještě dost času.Přeji Ti hodně sil ať všechno dobře dopadne.Aťka