Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Pavly a Program Amelie

24. 11. 2007

Brzy po mých 36-tých narozeninách, na jaře 2004 mi byl diagnostikován karcinom prsu ve 3-4 stadiu s metastází v uzlinách, prognóza nebyla povzbudivá.

 

 

Na mou otázku: „Jak je to možné, vždyť já byla vždycky tak zdravá?“, zněla odpověď: „Ale vy jste typicky depresivní typ!“ Lékařka netušila, že už několik let navštěvuji psychoterapeuta, ke kterému mě dovedly úzkosti a deprese související s přepracováním a syndromem vyhoření. Diagnóza to byla tedy perfektní, ale nenásledovala žádná odborná rada, ani jsem nedostala kontakt na odborníka se kterým bych mohla něco proti depresi dělat.Obrazek

Naštěstí jsem tehdy mohla zavolat přítelkyni, která prodělala rakovinu před pár lety a dodala mi odvahu. Na pravidelné návštěva u psychoterapeuta jsem se mohla vybrečet a úplně se uvolnit - to si člověk v takové situaci většinou jinde dovolit nemůže, protože i jeho blízcí jsou v šoku. Díky tomu všemu jsem záhy dospěla k poznání, že nemoc je šance od základu změnit život, na kterou jsem čekala a není důležité jak bude můj život dlouhý, ale jaký bude.

Následovaly dvě etapy chemoterapie, mezi nimi operace - ablace. V průběhu druhé fáze chemoterapie se objevily komplikace, a tak jsem strávila v nemocnici 2 měsíce, které byly završeny operací bederní páteře. Rok a půl po ukončení léčby se mi na jaře 2006 objevila lokální recidiva. S vědomím zodpovědnosti za svůj život kombinuji klasické i některé alternativní přístupy k léčbě a výsledky jsou dosud velmi dobré - diagnostikované nádory zatím vždy „zázračně“ zmizely a léčbu jsem poměrně dobře snášela. V jejím průběhu jsem si stále více uvědomovala, jakou moc má naše psychika a jak málo prostoru v současném zdravotnickém systému dostává práce s ní.

Domnívám se, že by mělo být běžné, že lidé, kterých se týká tato náročná situace, dostanou automaticky a bezplatně možnost péče psychoterapeuta, ale tak to dosud nefunguje ve většině nemocnic v ČR a změny se bohužel jen tak nedočkáme. Když jsem se ptala na širším lékařském fóru dozvěděla jsem se, že jediná možnost je nezisková organizace mimo nemocnici. Vznikla tedy myšlenka programu pomoci a péče o duševní pohodu těžce/ onkologicky nemocných pacientů a jejich blízkých (rodiny, přátel, kolegů).

Na základě vlastních zkušeností s psychoterapií a různými sebezkušenostními semináři jsem došla k názoru, že to může být cesta k překonání vážné nemoci, či ke kvalitnímu životu s ní. Na podzim 2005 jsem začala docházet jako dobrovolnice na onkologickou kliniku VFN na Karlově náměstí. Postupně se rodil projekt psychosociální pomoci tak, jak jsem potkávala lidi, kteří se již delší dobu snaží docílit změny. Společně jsme hledali cesty zpřístupnění této otázky široké i odborné veřejnosti.

Setkání s rakovinou mi pomohlo změnit přístup k životu a ke světu a stálo to za to. Ráda bych zúročila své více než 10-ti leté zkušenosti manažerky pro marketingovou komunikaci a PR (nyní v invalidním důchodu) a životní zkušenost, kterou mi přinesla nemoc. 

ObrazekMám velkou radost, že od října 2006 je program Amelie realitou. Za zásadní považuji, že s programem Amelie spolupracují onkologové a vedení onkologických klinik VFN Karlovo náměstí a UOP Na Pleši. Bezplatně nabízíme možnost si promluvit i pravidelně navštěvovat odborníky – specialisty, či se scházet s těmi, kdo mají podobnou zkušenost.

Zvu Vás na návštěvu klubu Amelie s různorodým programem, který najdete na stránkách www.programamelie.cz .

Nyní v projektu pracuje řada lidí od 20 do 70 let - psychoterapeuti, arteterapeuti, odborníci na výživu, učitel jógy Tai-chi a další dobrovolníci, řada z nich se zkušeností s překonáním rakoviny. Scházíme se minimálně jednou týdně (každé pondělí), rozvíjíme program dobrovolníků na onkologii a další.

Děkuji všem, kdo dosud bezplatně pracují či jinak pomáhají. Amelie žije s darů jednotlivců.

PAVLA

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Evik - Pavli, čest TVOJI PAMÁTCE

10. 9. 2014 14:03

V pátek 5.9.2014 zemřela ředitelka a zakladatelka Amelie Pavla Tichá.

Dáša - Držím palce!

18. 10. 2008 20:46

Pavlínko, po přečtení článku o Vás a občanském sdružení AMELIE v časopise Žena a život jsem kontaktovala Evičku a zajímalo mě, zda-li o Vás také ví a ta mě odkázala na Váš příběh.Obdivuji Evičku i Vás, jak podáváte pomocnou ruku každému, kdo to potřebuje. Děláte velice záslužnou činnost a za to Vám patří velký dík. Patřím také mezi onkologicky nemocné, i když si relativně myslím, že jsem teď zdravá. Držím Vám moc palce při další léčbě a uvědomte si, že ty palečky Vám budou držet desítky dalších, kterým jste třeba jen slovem pomohla a budou čekat na Váš návrat. Dáša

Evik - poděkování

24. 11. 2007 20:10

Pavli, děkuji za příběh. Děláte práci, která pomáhá nemocným, za což Vám všem patří dík. Přeji hodně uspěchů a hlavně zdraví