Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Soni - Rakovina mě vysvobodila

5. 9. 2007

Rakovina mě vysvobodila  

Je mi 45 let, jsem rok vdaná, pracuji a jsem zdravá. Rekapitulace docela obyčejného života.

Před šesti lety ale bylo všechno jinak.
Měla jsem asi měsíc před svými 39. narozeninami, když mi manžel jednoho dne nahmátl bulku v levém prsu přímo pod bradavkou. Nic mě nebolelo, sama bych asi na nic nepřišla. Nenapadlo mě, že se mě tato nemoc může někdy dotknout. Jak jsem byla pošetilá! Ještě asi dva týdny jsem si svou pošetilost
hýčkala a přesvědčovala sama sebe, že se nic neděje, že bulka zmizí. Viděla jsem, jak se bradavka na jedné straně začíná zatahovat. Musela jsem jít - s doporučením od obvodního lékaře na chirurgii, mammologii, mammograf, ultrazvuk, biopsii, a konečný výsledek se dal očekávat: zhoubný nádor prsu. Další věty lékařky byly kruté a nevyvratitelné – nutná operace a odstranění prsu, chemoterapie a ozařování - jedině tak to můžete přežít!

Mým synům bylo tehdy 13 a 16 let, rozhodnutí, zda na operaci jít, bylo jasné. Souhlasit s tím, že moje levé prso skončí někde v emitní misce bylo ale nesmírně těžké.

Cesta vedla na chirurgii a po zhojení rány se 40 stehy na onkologii. Byla mi doporučena léčba – 8 x chemoterapie, 25 x ozařování. Nosila jsem paruku, byla jsem unavená, spavá, bylo mi špatně. Mnohem hůř mi ale bylo na duši. Cítila jsem se zmrzačená a méněcenná.

Teď bych měla asi vysvětlit, proč jsem své onemocnění nazvala vysvobozením.

ObrazekNáš manželský téměř dvacetiletý vztah už skoro nefungoval. Byli jsme si lhostejní, spojovalo nás jen podnikání mého manžela. A to navíc dalo našemu vztahu další smrtelné rány. Komunikace se omezila už jen na práci a peníze. Měli jsme rodinný penzion na horách pro 35 lidí. Má původní profese zdravotní sestry se změnila na barmanku, kuchařku, recepční, uklízečku, pokojskou, zásobovačku, manažerku. K tomu dvě školní děti a manželova maminka, která onemocněla Alzheimerovou chorobou a dva roky žila v penzionu s námi, než jsme pro ni získali místo v Domově důchodců. Práce 7 dní v týdnu i dvacet hodin denně - 8 letObrazek. V roce 2000 jsem onemocněla. V tu dobu už jsem byla nesmírně unavená. I při chemoterapii s parukou na hlavě jsem vařila pro 40 lidí. Měla jsem pocit, že to nikdy neskončí. Sama jsem nedokázala odejít. Můj muž si mého přínosu do jeho splněného snu "mít penzion na horách" nevážil. Podle něj jsem byla nula, nic, ani ta zdravotní sestra už ne. Věděl, že jsem na něm závislá.

Když jsem vybrala poslední dávku chemoterapie, dostala jsem od lékařky 14 dnů na oddych a pak nástup na ozářky. Z hor do nemocnice jsem už nechtěla dennodenně dojíždět tam a zpět 70 km, proto jsem se přemístila do našeho chomutovského bytu, který jsme naštěstí nikdy neopustili. Víkendy, a s tím i práce, mě ovšem čekaly opět v pensionu.

Na konci ozářek nastaly změny mého dosavadního života, o kterých jsem ale ještě netušila.

Kamarádka zdravotnice mě viděla sedět v čekárně na onkologii, po mém plačtivém sdělení ale neztratila profesionální postoj. Sice mě utěšila, ale hlavně mi sdělila, že v Chomutově funguje sdružení onkologických pacientů, a že zrovna hledají někoho vhodného na funkci koordinátora. Sice jsem v tu chvíli vůbec netušila, co mohou ode mne a já od nich očekávat, ale domluvila jsem si schůzku a za pár dní se stala opravdovou pracovnicí v onkologickém sdružení.

Manželovi jsem to sdělila jako radostnou zprávu, on ale mé nadšení nesdílel. Od té chvíle jsem totiž měla vlastní příjem, pracovala mimo penzion a hlavně jsem se pomalu osamostatňovala. Svou novou práci jsem konzultovala s posudkovou lékařkou, a ona mi doporučila: pokud chcete pomáhat ostatním, tak to zkuste.

Po čtyřech měsících od skončení mé protinádorové léčby odjel manžel na Obrazekčtyři týdny do lázní se svým diabetem. Vrátil se zamilovaný do ženy o 12 let starší než jsem byla v tu dobu já. Ihned mi oznámil rozchod s tím, že já ho teď nepotřebuju, že jsem zdravá, potřebuje ho nyní ta paní, je nemocná, proto přece byla v lázních.

Šok z rozpadu rodiny byl pro mě v tu dobu mnohem horší, než z mé vlastní prodělané nemoci. Během dvou měsíců trápení a doprošování jsem zhubla 13 kilo. Manžel se rozhodl penzion prodat, zjistil patrně, že jeho nová láska by mu v pensionu místo mě nepracovala.

Rozvedli jsme se až po pěti letech, ne vinou znovu zkoušené lásky, ale vinou soudů.

Já už jsem se věnovala své práci v Kapce 97 a dvěma studujícím synům. Na cestě životem jsem potkala nového partnera. Bylo to v době ještě před rekonstrukcí prsu, na kterou jsem strašně toužila jít.

Podle oObrazeknkoložky jsem musela nejméně tři roky počkat. Ale výsledky byly k mé radosti negativní, podstoupila jsem všechna přípravná vyšetření a čtyři roky po odstranění prsu jsem absolvovala operaci v Praze na Vinohradech. Operace byla velmi náročná, byla jsem deset hodin na sále a pak deset dnů na JIPu vleže pouze na zádech, s cévkou, infuzemi, pěti drény. Moje první cesta do koupelny byla až za sedm dnů a na pojízdném křesle. Hojení probíhalo dobře a vcelku bez komplikací jsem absolvovala po devíti měsících druhou fázi: našití bradavky.

Jsem vděčná těm, kteří prosadili tuto fázi léčby rakoviny prsu u žen jako součást léčby, která je plně hrazená pojišťovnou. Můj psychický stav a sebevědomí se nesrovnatelně posílilo.

ObrazekS partnerem jsme se před pár měsíci vzali, mám díky kontaktům z onkologických klubů spoustu přátel, neopustili mě ani přátelé z doby před nemocí. Mám zajímavou práci, milujícího manžela, jeden syn se už osamostatnil, druhý se na život připravuje.

Díky nemoci a všemu trápení jsem poznala svou cenu, cenu přátelství, cenu partnerství. Už nejsem ve stínu finančně silnějšího bývalého manžela, jeho nadřazenosti a sobectví.

Ano, moje nemoc mě vysvobodila. 

Vaše Soňa,Chomutov

Má kamarádka Soňa sObrazeke věnuje práci v Kapce 97 opravdovým srdcem. Přeji ji hlavně hodně zdraví a nápadů, které ona má. Soni, díky. Jenom je škoda, že bydlí tak daleko. Přesto jsem za ní zajela a na fotu já a Soňa. Evik






 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Soňa Klvačová - Hledám probuzené Soňky

29. 10. 2009 8:48

Již delší dobu hledám ty Soňky, které už našly svoji cestu životem a jsou pro ostatní podporou.
Děkuji za odpověď.
Soňa Klvačová
www.lecivemandaly.blog.cz

Pavlína - ....

25. 9. 2008 17:01

Moc blahopřeji k vyléčení, dodáváte ostatním, stejně nemocným naději. Jen tak dál

Soňa - Soňo jsi skvělá.

28. 7. 2008 14:31

Milá jmenovkyně, gratuluju k životnímu kroku a přeju jen to nejlepší.Mně rakovina také probrala k lepšímu postoji k sobě a k životu. Žijeme jen jednou a nenechme si život kazit od sobců a bezcitů.

wiki - Dík

30. 10. 2007 11:15

Soňo, děkuji za Tvůj skvělý a povzbuzující článek.Je třeba bojovat a vybojovat si postavení v životě.Eviku, Tvoje stránky jsou bezvadné.