Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Vlasty(Šamšuly)

24. 11. 2007

Můj pObrazekříběh?

Žila jsem si docela bezstarostný život, bez jakýchkoli nemocí. Občas nějaká za chřipka, ale tomu jsem nepřikládala nijak velký význam. První lásky, první rozchody, jak už to tak v životě bývá. První dcera, ale vztah se nějak nevydařil, tak jsme zůstaly raději samy. Rodiče mi pomáhali a tak si nemohu stěžovat.

Za 13 let další dcera, ale její tatínek byl ženatý a rodinu opustit nechtěl. Život v kotrmelcích, ale nestěžuji si. Nakonec ztratil práci i zájem o nás a bohužel byl tak nemocný, že před dvěma roky zemřel.

Největší rána však přišla před půl druhým rokem. Našla jsem si bulku v prsu. Zpanikařila jsem, dostala jsem strach. Rozhodla jsem se to okamžitě řešit. Následovala dlouhá řada vyšetření od mamografu, ultrazvuku, biopsie až operací konče. Stále mi ale nikdo nic konkrétního neřekl a já stále do poslední chvíle věřila, že bude vše v pořádku.

Nebylo. Rezimé přišlo od paní primářky. Když mi sdělila, že musím podstoupit onkologickou léčbu v podobě chemoterapie, rozbrečela jsem se. Paní primářka nehnula ani brvou, jen mi striktně řekla: „to jste přece musela vědět od samého začátku“. Možná, že jsem naivní, ale když mi nikdo nic neřekl, nevěděla jsem nic.

Chemoterapii jsem zvládala docela dobře, pak přišlo ozařování. Chtěla jsem se pořád vrátit do práce, ale pan doktor říkal, že by mi to nedoporučoval. Strávila jsem na neschopence 11 měsíců.

ObrazekSnad nejhorší chvíle pro mne byly, když mi začaly padat vlasy. Kdo to neprodělá (a nikomu to nepřeju), neuvěří, ale když si sáhnete do vlasů a zůstane vám v ruce celý chomáč, není vám do smíchu. Ani mně do smíchu nebylo, ale zvládla jsem to. Starší dcera (tehdy 25) vzala strojek a na mé vlastní přání vlasy oholila. Sice jsem vypadala jak z Dachau, ale měla jsem v tu chvíli lepší pocit.

Teď chodím již 7 měsíců zase do práce. Cítím se sice někdy hodně unavená, někdy mně bolí hodně kosti a klouby, ale snažím se to překonat. Říkám si, že to jsou ještě důsledky dlouhodobé léčby a že snad všechno brzy ustoupí a bude zase dobře. Snad ano, snad to nebude (ta moje bolest) něco vážnějšího. Musím to vydržet a všem, které tím prochází přeju ať vydrží také a držím jim palce. Musím, chci. Kvůli sobě, kvůli dcerám. Mladší je teprve 13, musím se ještě o ni postarat.

Sdělila jsem svoje problémy s bolestmi kostí panu doktorovi. Ihned mne poslal na CT – skelet kostí. Naštěstí je vše v pořádku a tak zase mohu být v klidu do další kontroly, které probíhají pravidelně jednou za 3 měsíce.

Omlouvám se, že píšu tak o překot, ale píšu, tak jak mi to napadne a jak mi to slina na jazyk přinese, jak se říká.

Děkuji za pochopení a přeji hezký den.

Vlasta Šámalová

Poslala jsem před časem svůj příběh, ale ještě bych chtěla připojit pár slov.

........ Přečetla jsem si příběhy ostatních lidiček a chtěla bych jim říct, že mají velké štěstí, že při nich rodina stojí a hlavně manželé. Já měla krátkou známost a momentě, kdy se dozvěděl o mé nemoci, tak mne opustil. Ale já jsem to navzdory tomu zvládla. A vy ostatní to zvládnete také.

 Přeji hodně štěstí. V.Š. (šamšula)


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář