Jdi na obsah Jdi na menu

Zdeněk - Válka s lymfomem a návrat do života

17. 10. 2007

Válka s lymfomem II    Dvě nemocnice  (Noční můra nekončí) 

          Už nikdy víckrát jsem nechtěl zažít to, co dělám právě teď – datlovat pokračování svého onkologického příběhu. Ale život až příliš často píše scénáře, o kterých rádi říkáme : toto už nikdy. Jako například návrat rakoviny. A přitom v závěru roku 2006 všechno vypadalo tak nadějně. Absolvoval jsem tři operace, deset chemoterapií a autologní transplantaci kostní dřeně. Dost na to, aby byl ne-hodgkinův lymfom poražen. PET čili positronová emisní tomografie (asi jediná průkazná metoda diagnózy i nejmenších zhoubných nádorů) byl negativní. Řekl jsem si tedy, že teď si trochu užiju a doženu čas proležený ve špitále. Oslavil jsem natřikrát ve velkém stylu padesátiny – s kolegy, s mými blízkými a ještě s kamarády na zabijačce. Vánoce jsme s novou rodinou prožili na alpských sjezdovkách. Nastoupil jsem znovu do práce. Překulil se začátek roku 2007 a pořád bylo všechno OK.

          Přišlo jaro a jednou dopoledne se mi v mobilu ozval příjemný ženský  hlas : „Tady je televize Nova, můžu s vámi chvíli mluvit ?“ Myslel jsem samozřejmě, že je to vtip. Ale postupně vyšlo najevo, že dokonce i „Nováčtí“ agenti brouzdají na stránce OSUDY.cz a čtou naše příběhy. A že je můj elaborát onkologického pacienta zaujal a chtěli by natočit rozhovor a použít jej do pořadu Střepiny. Nedívám se na Střepiny a vlastně ani na Novu, tak jsem samozřejmě váhal. Nakonec jsem ale vyměkl – hlavně proto že sám vím, jak každá zpráva o někom vyléčeném působí povzbudivě na ty, kterým je momentálně ouvej. Nova tedy přijela v zastoupení sličné děvy s mikrofonem a mladého kameramana ke mně na zahradu. Vzal jsem si na tu slávu tričko s logem kámošů z amatérské folkrockové skupiny, vystupujících na prknech, která znamenají okres. Komu se kdy poštěstí takováto reklama ? Pořad byl ve Střepinách odvysílán – v krátkém šotu o objevech profesora Holého a jeho pokusech s lékem GS 9219, perfektně účinkujícím na lymfomy (zatím ale pouze na psech). Tričko s logem bylo dobře viditelné a kamarádi neváhali nahrát šot na video. Přijeli ke mně s kazetou, lahvemi vína a s věncem buřtů. Dobře jsme se bavili, ale pak jsme šli stejně na kulečník. Pár lidí mi potom ještě volalo, brzy se nad tím však zavřela voda.

          V létě jsme si užili řecké Lefkády, přišel podzim a s ním další rutinní kontrola na CT v Brně. A nad vyvolanými snímky se najednou začali doktoři škrábat za ušima : „Proč jsou tam ty uzlinky a stíny, které tam před rokem nebyly ?“ Vánoce už stály za prd. Nepomohlo ani lyžování v Rakousku a na Slovensku – měl jsem po náladě. Samozřejmě, že naplánovali na začátek roku 08 další PET. Můžete třikrát hádat jaký byl – jednoznačně positivní. Lymfom se vytvořil opět, a to : „v rozsahu sleziny, retroperitronea a levé ilické oblasti“.  To mne dostalo do kolen a nadšeni nebyli ani brněnští onkologové. Dokonce navrhli během návštěvy sympozia ve Zlíně i osobní schůzku. Ta se uskutečnila v Baťově nemocnici a její závěr nebo spíše návrh nového primáře IHOKu docenta Majera byl asi tento : ještě čtyři chemoterapie s hospitalizací, poté čtyři dávky Mabthery a jako třešinku na dortu dvacet dávek ozáření postižených oblastí v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém Kopci v Brně (pacienty lidově zvaném spíše Žluťák a vyslovovaném tak, že z toho bývá cítit zlověstný pach dámy s kosou).

          Na jaře 08 se stala ještě jedna kuriózní věc – vypráskaná TV Nova si dovolila ten můj rok starý šot zařadit znovu do vysílání (dokonce do hlavní zpravodajské relace !) a prezentovala mne tam jako „pacienta vyléčeného z rakoviny“, aniž by se namáhala zjistit skutečný stav věcí. Samozřejmě jsem pak obdržel kotel jízlivých blahopřání „nové mediální hvězdě“ a taky dotazů, proč vlastně marodím, když jsem zdravý („říkali to přece v televizi !“). Zvláště bývalý kolega jménem Hradil v tom vyniknul. Moje přítelkyně tehdy u zpráv běsnila, že „ty darebáky z Novy“ bude žalovat, ale zůstalo to jenom ve verbální rovině.

          Nastoupil jObrazeksem tedy na IHOK do Brna – Bohunic na další sérii chemoterapií. První dávka byla dosti devastující – dostal jsem po ní doma vysoké teploty a musel jsem se do nemocnice potupně vrátit na dvousložková intravenózní antibiotika, takže  jsem tam strávil dalších 14 dní. A to mi věřte – takovéto návraty tam, odkud každý prchá jak může, mají pacoši fakt v nevelké oblibě. Další dávky už byly snesitelnější a navíc jsme při nich vyzkoušeli experiment. Protože nejhorší ve špitále bývají noci, dohodli jsme se s přítelkyní, že si v Brně objednáme hotel, abych aspoň do rána mohl být „v civilu“ a tím pádem v lepší psychické kondici. Sestřičky sice vrčely, že je to děs běs pouštět někoho ven s jehlou v žíle, ale prosadili jsme si svoje. Zakrátko se ukázalo, že pravdu měli ti v nemocnici – v noci jsem se na posteli neklidně vrtěl a milá jehla se z žíly uvolnila. Probral jsem se s pocitem, že jsem pomočený. Ale ouha ! Nebyla to moč, nýbrž krev z otevřené žíly – a bylo jí tolik, že protekla prostěradlem, matrací i roštem postele. Krvácení jsme sice zastavili, ale bez úplatku právem naštvanému hoteliérovi a bez pokažené reputace se to neobešlo. Řadím tento zážitek jako další z perliček na cestě údolím temnoty, v němž sice bývá snaha nebáti se zlého, ale to zlé se tak nebo tak většinou dostaví.

          Po chemoškách a následné Mabtheře měl přijít údajný poslední krok – radioterapie čili ozařování. Tím jsem se v Brně geograficky posunul o kus dál – z fakultní nemocnice  z Bohunic na již zmíněný Masarykův onkologický Žluťák (odtud ty „Dvě nemocnice“).            

      Protože vlastní ozařovací procedura se řádově počítá v pouhých minutách, odmítl jsem nabízenou hospitalizaci v délce jednoho měsíce s tím, že raději budu ze Zlína denně dojíždět, aťsi projetý benzín vyluxuje moje konto jak chce. To jsem ještě netušil, kolik si užiju stojících kolon na D1, uzavírek a nekonečných objížděk. Vlastní ozařování začíná vždy takzvaným zaměřením. Pod CT přístrojem se vyznačí postižené orgány a na pokožku se trvanlivým fixem namaluje něco jako ozařovací schéma, na které se pak seřizuje vlastní zářič.

          Prvních čtrnáct dní ozařování bylo až na mírnou únavu celkem bez problémů, dokonce jsem i trochu kutil na zahradě (se starším potomkem jsme postavili grilovací krb), ale od třetího týdne se to záhadným způsobem zlomilo. Přišly nevolnosti s urputným zvracením a permanentní teploty. Nepomohl ani víkendový oddech, polykání Paralenu a zvýšený přísun tekutin. Nebudu to moc natahovat – ani jsem celou ozařovací proceduru nedokončil, nevybral jsem poslední tři dávky z dvaceti. Ještě týden jsem se doma trápil v teplotách, než mne (přes moje protesty) přítelkyně odvezla uložit k hospitalizaci do Bohunic. Rezignovaně jsem se tam svalil na lůžko (naštěstí nebylo zcela plno, takže jsem se netrápil na přistýlce) a čekal jsem, co se bude dít. Samozřejmě všechny možné testy, RTG plic a dutin, CT a rozbory krve. A v krvi byl neblahý nález – ozařování zřejmě oslabilo organismus tak, že v těle se aktivoval nebezpečný cytomegalovirus (CMV), patřící do kategorie herpesvirů. Tomuto viru se daří například u těhotných žen, u HIV positivních pacientů nebo u lidí s transplantovanými orgány (můj případ). V těle ho mají i zdraví jedinci v množství několika jednotek – mně jich naměřili dva tisíce. Pokud jste viděli film Philadelphia s Tomem Hanksem, tak tam před koncem děje hlavní hrdina vlivem CMV přijde o jedno oko – virus může napadnout i oční sítnice. CMV se dá léčit podáváním antivirotik (antibiotika na něj nezabírají), a to buď intravenózně nebo snad i formou tablet – samozřejmě s nežádoucími vedlejšími účinky.

          Dostal jsem tedy kanylu – po čtyřech letech píchání jehlami už to není zcela bez problémů, žíly začínám mít ztvrdlé tak, jak je mají třeba narkomani. A do ní skoro celý den trvající kapačky – fyziologický roztok  a hlavně antivirotikum Foscavir. Ten zabíral se střídavými účinky, nejprve rapidně srazil počet jednotek viru na padesát, pak byla pausa během níž se CMV znovu vyšplhal přes stovkovou hranici, takže se kapačky musely opakovat. Po třech týdnech infúzí jsem byl konečně bez teplot a s přijatelnými hodnotami CMV, takže mne konečně (v polovině října) pustili „do domácího ošetřování“. Ale ani doma to nebylo ještě dlouho nic moc.Obrazek

         Pořád mírné teploty, celková slabost a dost špatný krevní obraz, který se zlepšoval jen velmi pomalu. A co hlavně – hodnoty CMV se zase zvýšily, což trvalo celý listopad a je to tak i v prosinci, kdy píšu tohleto povídání (CMV je pořád přes 100). Nehodlám se tím ale příliš vzrušovat. Jsem teď teplot a až na strašný rána celkem použitelný pro normální život.  Pár věcí mám myslím vyjasněných :

 

  •       chci jít po novém roce znovu do práce

 

  •       odmítám zatím plný invalidní důchod

 

  •       rád bych znovu mezi zdravé lidi (snad už se lymfom proboha nevrátí do třetice)

 

 

Tak mi držte palce. Pacienty i čtenáře zdraví
                                                                                                                       Zdeněk Pospíchal

 Já budu držet palečky určitě a děkuji za pokračování   Evik

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Válka s lymfomem a návrat do života (1)

 

Můj onkologický příběh začal asi tak jako celá řada ostatních – dojmem, že jde o opakované virózy, vracející se zápaly plic a celkovou únavu ze života, z práce a z neurovnaných osobních vztahů. Snad k tomu přispěla i špatná životospráva a ignorování takových symptomů jako vykašlávání krve a podobně. Moje plicní lékařka už ze mne byla nešťastná a poslala mne na hospitalizaci do zlínské nemocnice, za což jí do dneška blahořečím.

Tam jsem se dostal do péče dvou primářek – obě dvě jsou andělské bytosti. Ta první byla hluboce věřící (její manžel je kněz). S tou druhou dneska bydlím. Ale popořádku. Inspekci mé tělesné schránky vzaly vskutku důsledně: opakované bronchoskopie (říká se tomu žertovně „bronchačky“, ale je to pěkný hnus), cétéčka, gastroskopie a kolonoskopie. To je hnus na druhou. “Připadám si jako všech gayů král!“ – psal jsem tehdy do vzteklých esemesek. Taky sternální punkce a trepanobiopsie kostní dřeně. Sternálka a trepanka ! – na všechno mají zdrobněliny …

Ale že při „sternálce“ může vjet jehla do srdce (a je konec zvonec) se dozvíte z doslechu až třeba po roce a to jen náhodou … V nemocnici jsem ležel opakovaně, ale definitivní diagnóza pořád nebyla stanovena. Spekulovalo se o tuberkulóze – polykal jsem tedy antituberkulotika, až jsem byl celý osypaný. Dostával jsem injekce tetracyklinu. Ležel jsem na izolaci. Psychicky špatný. Progres žádný. Tehdy se začalo opatrně mluvit o lymfomu a že by to chtělo PET/CT v Praze na Bulovce. Tam jsem jel s nervy nadranc před vánocemi 2004. To už jsem z internetu věděl, co je to Hodgkin a ne-Hodgkin a jenom jsem se modlil.

Z Prahy poslali výsledek neslaný nemastný, že v plicích snad něco svítí a že by to chtělo laparoskopii mediastinu – vzít lymfatickou uzlinu z meziplicního prostoru a zkoumat ji na patologii. Jak řekli, tak se stalo. Jel jsem se tedy do Brna – Bohunic, seznámit se s IHOKem (interní hematoonkologickou klinikou, primariátem profesora Vorlíčka, předsedy České onkologické společnosti). Jemu a jeho týmu vděčím za to, že dnes píšu tyto řádky. Ale první dojmy z IHOKu byly depresivní. Návaly akutních pacientů a proto samé přistýlky. Čtyři ležáci na pokoji místo třech. Suchý vzduch, protože okna se tam nedají otvírat kvůli zastaralé klimatizaci. Dveře pacientských pokojů stabilně otevřené – je to pro sestry pohodlnější, protože ony fakt kmitají takřka bez přestávky. U recepčního pultu neustále vyzvání telefon – ve dne v noci, a to roky nezměněným vyzváněcím tónem. Tu vlezlou melodii jsem za bezesných nocí začal opatřovat různými vulgárními texty – jen tak, pro ukrácení chvíle. To kdyby sestřičky věděly! Ale ony za to nemůžou, jsou vesměs hrozně hodné. Ani vlastní maminka se ke mně nechovala tak, jako později sestry na JIP-ce.

Laparoskopie mediastinu - to je maso (i když další „masa“ ještě měly přijít). Do pravé plíce mi udělali v narkóze čtyři otvory – jeden pro kameru a tři pro jehly nebo co(?), snad na způsob satelitního GPS. A po probuzení jsem polykal andělíčky. A to i pak, když mne pustili domů. Spát jsem nemohl hodně dlouho – ty bolesti byly hrozné. A jak se vyjádřili patologové ?

Moc se shodnout nemohli, ale výsledek zněl : vzácná Castelmanova choroba, léčitelná kortikoidy. A proto se šlo do koňských dávek Prednisonu. Snášel jsem ho dobře – ale z Prednisonu se vám kulatí pusa (což by tak nevadilo) a řídnou rapidně kosti, což vadí, protože by se mohly lehce lámat. Tak jsme to táhli několik měsíců. Cítil jsem se pořád pod psa. A při jedné z mnoha brněnských kontrol jsem podstoupil ultrazvuk břišní dutiny. A tam to bylo. Něco. Zatím malé. A že to musí ven a že to půjde zase laparoskopicky. A tehdy jsem udělal chybu a zabejčil jsem se. Že nejdu a že musím na zfingovanou služební cestu a že to odložíme na podzim. Bylo krásné léto a mě bylo nanic z představy, že musím znovu do hermetického skleníku a opět na sál a na JIPku.

A když jsem pak na podzim znovu zalehl, z malého útvaru už byl velký jak tenisák, a žádná laparoskopie – pěkně kudla natvrdo a řez tak dvacet čísel. Mou vlastní blbostí. Po operaci jsem se probral s třemi drenážemi – dvě v břiše a třetí nosem taky do bříška (což je taková pojistka).

Tentokrát už to patologové měli lehčí – máme tu lymfom, difuzní, velkobuněčný, typu non–Hodgkin. A tak tedy chemoterapie. Chemošky, víte? První co hned laiky napadne: a to budeš plešatý, že? Ale to je ve skutečnosti to poslední. Co však dělají cytostatika s krevním obrazem, s trávením, s ledvinami, s prostatou, s očima, s erekcí, s plodností ? Těžko se to sděluje, i když je toho plný internet. Můžu jenom říct, že přes to všechno těm jedům dnes žehnám.

ObrazekPrvní série šesti chemošek byla ambulantní – to ještě nebyly ty nejtěžší kalibry. Takže sanitkou ráno do Brna a odpoledne zpátky. Poznal jsem další zdrobněnlinky. Stacionář je „stacík“. Krevní obraz je „krvák“☺(sic !). Ohebná jehla je „flexilka“ – dobře leze do žíly a můžete s ní chodit čůrat – stojan s hadičkou a s chemoškou táhnete za sebou až k míse. A zavírat dveře na WC? Zbytečné. Tam je na toho vašeho každá tak zvědavá. Viděly jich už tisíce.

Ambulantní chemošky se táhly celý zbytek roku 2005. Byl jsem holohlavý a vyzáblý, ale myslel jsem, že budu mít vyhráno. Ani zázračné R-CHOPy a Mab-Thery si však k mému obrovskému rozčarování nedokázaly s bujením v lymfatické tkáni definitivně poradit. PET v Brně na Žlutém kopci byl sice lepší, ale ne zcela negativní. A tak nastaly svízelné diskuze s odborníky – onkology, zda pokračovat až do autologní transplantace kostní dřeně, respektive kmenových buněk. Přeloženo do češtiny to znamená, že vám odeberou vlastní krevní štěp, „čistí“ jej na separátoru, zamrazí a po nějaké době transplantují do centrální žíly namísto původní nemocné dřeně. Ta se předtím musí ničivou chemoterapií zlikvidovat (jak bych to tak inženýrsky vyjádřil – anihilovat?). Diskuze v podstatě přešla v krátký monolog, že vlastně ani jinou možnost nemám. Z mého původního já byla rázem ani ne půlka. Hroutil se mi osobní život a nový jsem se pokoušel začít.

To už se psal rok 2006. Transplantaci předcházela série dalších tří chemošek – tentokrát už s hospitalizací, protože nově naordinované dávky – ty už byly zcela jiné kakao. R-CHOPy vystřídala Carboplatina a podobné chuťovky. A po nich přišly komplikace : Horečky. Průjmy. Třes. Psychická traumata. Ze čtyřdenní hospitalizace byla třeba rázem čtrnáctidenní, přestože jednu noc jsem si už myslel, že ráno půjdu domů. Po půlnoci ale tělo změnilo názor. Pokoušel jsem se to překonat a horečku zamlčet, čímž jsem si pochopitelně jenom ublížil. Z horečky byla dehydratace, po níž následovala první pomoc formou zavodnění do žíly. Toho zavodnění asi bylo moc, protože se dostavil zápal a voda na plicích. Rentgeny. Antibiotika. Kontinuální kapačky, kdy jsem byl na jedné dlouhé hadici třeba 48 hodin v kuse. Jako s koulí na řetězu. Ale zase jsem se zvedl. Co mne hodně ubíjelo – to byly neustávající permanentní obtíže. Stálá dušnost, jako bych furt běhal maraton. Nespavost. Časté vyměšování – ať už odporně páchnoucí moči nebo neméně páchnoucí stolice. Chronicky vysychající sliznice, zejména v noci a z toho plynoucí jakoby předsmrtný chropot. Spát vedle někoho sensitivního – to prostě nešlo. Afty v ústech a opary tam, kde to zpravidla nejvíc bolí : pod předkožkou a na žaludu. A hnusná léze na levém stehně, která se vždy po chemošce podebírala a zaněcovala. Vypadal jsem s ní jak Tom Hanks ve filmu „Philadelphia“ – a to mám přitom papír, že jsem HIV negativní.

Přišel máj (lásky čas – chachacha …) a po Svátku práce jsem hned druhého zalehl na brněnskou onkologii, kde už byla nachystaná předtransplantačně-likvidační, v pořadí desátá, chemoška. Její poslední složka Alkeran je prevít na ústní sliznici – ta se okamžitě zanítí a odlupuje, takže během jeho aplikace se doporučuje vycucat čtyři nanuky (nejlépe značky Magnum), které si sami přinesete z bufetu. Tím se aspoň trochu utlumí způsobená bolest. Po odpojení Alkeranu mne převezli na JIPku do transplantačního pokoje – mazlivě se mu říká „komůrka“. Komůrka je kachlíkárna 3x3 metry a udržuje se v ní sterilní prostředí. Je vybavena postelí, malou sociálkou, umyvadlem, rádiem, televizorem s DVD (to bylo dobré – mám rád filmy) a pevnou telefonní linkou. Po každém použití sociálky a umyvadla je předepsáno používat SAVO – což jsem stvrdil podpisem. Okno vede do chodby, kam sice mohou návštěvy, ale komunikovat s nimi lze jen přes mikrofon a reproduktor. Postel na které ležíte je těsně u dveří, v nichž je stahovací okénko (jako třeba v závodní jídelně nebo v kasárnách pro výdej stravy) a přes toto okénko s vámi jednají sestry a v předklonu vás vyšetřují doktoři. Všichni pochopitelně zarouškovaní. Dovnitř je dovoleno vstoupit jednou denně akorát ukrajinské uklizečce. Když jsem do komůrky ulehl, z mojí krve bylo něco jako růžová voda. Erytrocyty, leukocyty, trombocyty a hemoglobin – všechno skoro na nule. V ten moment asi stačí obyčejná rýma a jde se do kytek. Transplantace samotná není nic strašného – krevní štěp se aplikuje z větší stříkačky do centrální žíly k srdci tak, aby srdíčko mohlo novou dřeň rozpumpovat do organismu. Štěp je zamražený a aby nekrystalizoval, tak je disociován v nějakém nitrátu. Zmíněný nitrát se pak uvolňuje v plicích a nutí tak člověka k dráždivému kašli – tento fenomén se eliminuje cucáním větrových bonbónů. V pokoji i na celém patře je pak smradu jako v Cařihradu, ale o to se časem postará klimatizace.

Po transplantaci jsem byl jako moucha a pořád jsem spal. Čekalo mne období regenerace – nová dřeň se musela chytnout a začít produkovat všechny krevní složky. To jde ale zoufale pomalu a musí se tomu pomáhat. Na červené krvinky transfúze krve od dárců a injekce Eprexu, na bílé krvinky injekce růstového faktoru Neupogenu a na krevní destičky trombonáplavy – rovněž od dárců. Nevěřte nikomu, že se obejdeme bez transfúzí a bez dárců krve. V těchto situacích a po velkých ztrátách krve rozhodně ne – podpůrné syntetické deriváty nejsou nic víc a nic míň než říká jejich definice. Tedy podpůrné.

Z dlouhé chvíle jsem si nechal tisknout jednu kopii krevního obrazu navíc a na čtverečkovaný papír jsem zhotovil jednoduché grafy, do nichž jsem barevnými tužkami zanášel bleší pokroky v naměřených hodnotách. „Ruční Excel“ tomu říkáme u nás ve firmě. Postupně mi odpojili z žíly bílou kašovitou výživu a začal jsem zkoušet normálně jíst a vyměšovat. Později i opatrně chodit. A cvičit. Pak mne chytly roupy a došel jsem až k automatu na kafe. Sestřičky byly úplně boží. V noci když jsem nespal tak za mnou samy od sebe chodily, přestože mohly klidně vysedávat na sesterně. Namísto toho byly třeba hodinu zalomené v okénku a vyváděly mne z depresí. Plkali jsme o všem možném – o filmech, knížkách, partnerech a o soužití s nimi, o česko-slovenských vztazích (většinou to byly Slovenky). Z domu mi nosily svoje knížky a DVD filmy – když se mi film líbil, obratem mi jej na sesterně přepálily. Nikdy bych nevěřil, že takhle mladé Slovenky znají a obdivují Tarantina, Davida Lynche, Jima Jarmusche – to byla pro mě pecka! Jak říkají dnešní teenageři – bylo to úplně dobré ..

Můj ošetřující docent byl ale přísný. Jasně mi dal najevo, že pokud nebude K.O. a můj celkový stav podle jeho představ, tak domů nepůjdu. Odhadl to na čtrnáct dní, a to už se překulil patnáctý a šestnáctý. Pořád mě podezíral (částečně právem), že takzvaně „disimuluji“ – to znamená, že zamlčuji potíže. Mně už však začínalo hrabat. I přes časté návštěvy mojí dobré duše jsem už trpěl klaustrofobií. Sedmnáctý den jsem se začal domáhat sanitky a nakonec jsem je jaksi (při splnění určitých podmínek) zlomil ve svůj prospěch.

Život po transplantaci

Naivkové (jako jsem byl i já) si zpočátku myslí, že po transplantaci dřeně se vrátí domů a druhý den nastoupí do práce, budou jezdit na kole a skákat přes kaluže případně s holkama pod peřinou a tak. Krutý opak je pravdou. Se sevřenými čelistmi jsem přežil transport sanitkou a to ještě saniťák zoufale bloudil. Pak jsem si ještě chtěl dokázat jaký jsem borec a zkoušel jsem zajet do obchodu, uvařit si polévku a zahrát si na vlastním dlouho nespatřeném stole kulečník. Chyba za chybou. Všechno mne strašně vyčerpávalo, i blbá jízda autem přes tři ulice. Vyjít do druhého patra bez výtahu ? Ano, ale za patnáct minut a s pomocí zábradlí. Koncem května loňského roku byly nejprve nezvyklá chladna, takže jsem klepal kosu v zimní bundě, pak se počasí prudce zlomilo a byly vedra k zbláznění. Obojí mi působilo hrozné problémy s dýcháním. Vrátily se horečky, antibiotika, rentgenování plic a tak pořád dokola. Pořád jsem odkládal návrat do práce, protože to prostě nešlo. Mimochodem – u firmy byli fantastičtí. Dělali za mě, podrželi mi místo, nic mi ani slovem nevyčetli. Postupně se to začalo lepšit a někdy v půlce července jsem začal opatrně docházet do práce a posléze jsem se nechal uschopnit. Také se objevilo první chmýří – na hlavě, na nohách i v rozkroku. To byla obrovská vzpruha. Začal jsem si připadat normálně. No – nebudu to natahovat. Poslední týden v září jsem jezdil v Chorvatskuu na vodních lyžích – kámoš mě tahal svým motorovým člunem a měl radost z toho, jak mi to jde.Obrazek

Dnes jsou zatím všechna CT/PET negativní a cítím se jakžtakž, přestože to stále není ono jako třeba před pěti lety. Taky jsem už oslavil padesátku. Pravděpodobnost relapsu sice je nějakých 10 až 15 %, ale na to člověk nesmí myslet. Poučení je notoricky známé – i se zhoubnou nemocí lze bojovat. Moderní medicínou, pevnou vírou, partnerským zázemí a zodpovědností v životě. Všem nemocným (pro které jsem vlastně tento traktát napsal) přeju, aby se jim to dařilo aspoň tak jako mně. A všem zdravým, aby je to nikdy nepostihlo. Zkoušejte žít tak, abyste předešli lymfomům, karcinomům a jiným svinským nádorům. A pozor – existuje také něco, čemu se říká „rakovina duše“.

Milý Zdeňku, děkuji Vám za zveřejnění svého příběhu a přeji Vám hodně zdraví, elánu a fajn lidi kolem sebe!!!

EVIK

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář