Jdi na obsah Jdi na menu

Aleš a jeho příběh

6. 5. 2009


Jmenuji se Aleš a je mi 29 let.

Téměř na den je to 2 roky, co jsem se dozvěděl zprávu, která je pro každého člověka vždy zdrcující. Necelý měsíc před odhodláním návštěvy lékaře jsem začal pociťovat v tříslech takovou tupou bolest, která přecházela až do levého varlete. Zkraje jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, jelikož bolest byla opravdu zanedbatelná. Jenže po týdnu to začalo znovu a po dalším zase znovu intenzivněji a k tomu jsem si nahmatal jinak tuhou tkáň u levého varlete než u pravého. Ještě tentýž den jsem tyto příznaky hledal na internetu a 90% odkazů znělo „nádor varlete". Bál jsem se na tuto variantu jen pomyslet a samozřejmě si říkal, jestli s návštěvou lékaře ještě nepočkám. Přesto jsem sebral odvahu a ten samý večer jsem ještě lékaře navštívil. Donutila mne k tomu jediná věc a sice, rok před tímto mým problémem můj otec úspěšně prošel díky včasnému nálezu, rakovinou ledviny - Grawitzovým nádorem. Přišel sice o jednu ledvinu, ale neměl žádné metastázy a nádor byl v tom nejrannějším stádiu, takže podstoupil pouze operaci a dodnes žije v podstatě bez žádného omezení.

Po tom, co mne lékař vyšetřil, sdělil mi, že mám bulku na levém varleti a je nutné neprodleně varle odstranit. Hned druhý den jsem podstoupil operaci. Vše se odehrálo tak rychle, že mi to přišlo jak ve snu a nemohl jsem uvěřit, že je to realita. Zkrátka jsem si to nepřipouštěl, proč já, zdravý mladý kluk, docela sportovně založený, by měl omarodit takovou nemocí ? Nevěřil jsem tomu. Každé ráno, kdy jsem čekal na histologii, jsem se probouzel a říkal jsem si, že se mi to celé jen zdálo. Pořád jsem doufal, že se doktoři spletli a byť jsem přišel o jedno varle, řeknou mi, že to byl omyl. Histologie ukázala smíšený zhoubný nádor seminomu + embrionálního karcinomu, který bývá dosti agresivní. Dále jsem si vybíhal další vyšetření, CT břicha, CT hrudníku, rozbory krve a další, aby mohl onkolog určit následnou léčbu. Onkolog mi na základě těchto výsledků sdělil, že mám již i zvětšené břišní uzliny a dokonce i uzlina na krku byla zvětšená, což už se bere jako metastáza, jelikož je to šířeno krví. Ačkoli jsem po operaci necítil žádné bolesti, aktuální testy vykazovali rychlé zhoršování mého zdravotního stavu. Můj strach narůstal a já si přál co nejdříve podstoupit jakoukoli léčbu. Velmi mi psychicky pomáhala rodina i přátelé.

Léčba zněla chemoterapie. Na první jsem nastoupil v Motole asi 5týdnů od operace. Ještě před tím jsem si uschoval sperma do spermobanky, protože při léčbě vždy hrozí riziko, že může být poškozeno i druhé zdravé varle. Pořád mne drželo pohromadě to, že přestože se jedná o rakovinu, pořád je to druh velmi dobře léčitelný bez trvalých následků, ikdyž samozřejmě je to pouze individuální věc. Léčba probíhala vždy týden v nemocnici, kdy mi byla v podobě infuzí podávána chemoterapie do žíly, a pak 3 týdny doma, aby se tělo trochu zregenerovalo před další dávkou. Poprvé jsem cítil mírnou nevolnost, ale dalo se to vydržet, protože člověk dostává spoustu tlumicích léků proti zvracení a tělo je ještě při síle. Jediné co se u mne projevovalo, bylo  nervové postižení. Nedokázal jsem chvíli ležet, chvíli sedět, stát, na cokoli se soustředit, a nedalo se to nijak zastavit. Po propuštění domů z první dávky jsem pak několikrát zvracel a přibližně týden jsem cítil nevolnost.

Dalších 5 dávek chemoterapie jsem již absolvoval v Krči v Thomayerově nemocnici, kde je onkologické centrum, specializované přímo na tento druh nádorů. Na druhé dávce jsem byl již bez vlasů a postupně mi vypadalo i obočí, řasy a veškeré ochlupení. Stupňovalo se zvracení, i nevolnost v době mezi hospitalizacemi v nemocnici. Zhoršoval se můj krevní obraz, protože s každou novou dávkou chemoterapie je tělo oslabenější a hůře se krvinky obnovují. Ubývají vám červené, bílé krvinky a krevní destičky. Toto je však individuální věc. Někomu se krevní obraz zhoršuje více a rychleji, někomu méně a pomaleji. Když spadnou krvinky pod minimální mez, musí vám je v nemocnici dopichovat, aby se rychleji obnovovaly. Mě dopichovali jen 1x bílé krvinky po poslední dávce chemoterapie. Ale leželi se mnou i kluci, kterým museli dopichovat krvinky třeba již po 1. nebo 2. chemoterapii. Dopichování červených krvinek a destiček nebolí, nepříjemné je jen dopichování bílých krvinek, ale i to se dá trochu vhodnými léky utlumit. Já jsem je bohužel neměl, takže to bylo dosti bolestivé. Jedná se o takovou tepavou bolest, kdy vás bolí všechny dlouhé kosti, v páteři, pánvi, ve stehnech, což značí, že se krvinky obnovují. Bolest trvala celou noc, takže jsem nespal, ale ráno, když mne maminka vezla na kontrolu, zda bílé krvinky nastoupaly, bolest přestala. Vydržet se to ale dalo, zvláště když jsem věděl že ta bolest znamená růst bílích krvinek.

V nemocnici a vždy dalších necelých 14 dní doma po hospitalizaci jsem zhubnul vždy cca 6kg, jelikož mi bylo neustále špatně a nebyl jsem schopen toho moc sníst, takový ten pocit, když má člověk po opici žaludek na vodě. Pak se mi již začalo dělat lépe, a tak jsem se snažil vždy úbytek kil před další hospitalizací dohnat.

Nejvíce mi v tomto směru pomáhala maminka. Každou chvilku do mne vnutila kousíčky jídla, zeleninu, červenou řepu pro tvorbu červených krvinek a lepší regeneraci těla, nutila mne po malých douškách neustále pít, protože bez velkého přísunu tekutin by mohly selhat ledviny, nutila mě v těch nekritičtějších dnech chodit na krátké procházky a snášela mé nevrlé poznámky a nepříjemné odpovědi. Položila by za mne život, kdyby mohla. Nebýt ji, myslím, že bych celou léčbu snášel x krát hůře, držela mě jak fyzicky tak psychicky.

ObrazekV období mezi hospitalizacemi v nemocnici, když jsem se již vždy dostal z těch nejhorších dnů, jsem vždy odjel na Sázavu na chalupu, kde jsem se snažil vždy nějak zabavit, ať už procházkami, rybařením, sekáním zahrady a jinými drobnými aktivitami. Chodil jsem třeba i 2x týdně na 2-3 hodiny do práce. Pomáhalo mi to oprostit se od neustálého přemýšlení nad touto nemocí, jejími důsledky a litováním se.

Léčba zabírala dobře. Po dvou chemoterapiích již byly velmi pozitivní výsledky. Krevní markery, které indikují v těle nadměrné bujení, se dostaly do normálních hodnot a zvětšená uzlina na krku 3x3cm se zcela ztratila. To mi dodalo strašně moc síly s touto nemocí dál bojovat. Po 4 chemoterapiích na CT vyšetřeních již nebyly známky žádných metastáz ani zvětšených uzlin v těle. Nakonec jsem dostal ještě 2 tzv. zajišťovací chemoterapie, byť údajně někteří lidé dostávají s mou diagnózou chemoterapií celkově až 12 nebo 15.

Po 6ti chemoterapiích jsem léčbu ukončil. I s operací trvala má léčba necelých 8 měsíců. Nyní jsem již 2 roky po léčbě, zdravý, žiji normální plnohodnotný život, sportuji, chodím se bavit a nejsem ničím omezen. Jediné, co mne po ukončení léčby trochu trápilo, bylo brnění chodidel nohou, které trvalo asi rok. Po chemoterapiích tohoto typu se to někdy stává. Co je to ale za banalitu, proti boji, který člověk momentálně vyhrál. Postupně jsem si na to zvykl a dále to pak samo odeznělo. Každých čtvrt roku chodím na sledování markerů a po půl roce vždy na PET/CT celého těla. Musím konstatovat, že přístup lékařů i sester v krčské nemocnici je naprosto profesionální. Třikrát denně mě chodily při hospitalizaci kontrolovat, optat se na mé zdravotní potíže a v případě potřeby mé potíže příslušnými alternativami  minimalizovali. Vše je dokumentováno, každý negativní i pozitivní účinek na léky, každá změna zdravotního stavu, počet vypitých litrů tekutin, váha před každou hospitalizací, krevní obrazy a další.

Za poslední 2 roky jsem některé věci ve svém životě změnil. Začal jsem se jinak stravovat, více zeleniny, více ovoce, méně tučného, uzeného i Obrazeksmaženého. Zkrátka snažím se jíst vyváženě. Mám samozřejmě strach z recidivy, ale na druhou stranu si v duchu říkám, jsou na tom lidé s mnohem horšími diagnostikami i mnohem horšími následky, jenž tato nemoc zanechá a z těch nehezkých vzpomínek, které jsem si prožil, si snažím vzít to pozitivní, například jinak smýšlím nad lidskými problémy, rozlišuji více a méně důležité věci a to že jsem a budu do konce života sledován, beru jako plus. Kolik lidí má dnes takové štěstí přijít se špatnou diagnózou včas k doktorovi a začít se léčit ?

Tím bych chtěl všem doporučit, kdo budou mít možnost si můj příběh přečíst, aby skutečně využívali možných dostupných prevencí, samovyšetření a v případě problémů v sobě neřešili strach z toho nejhoršího a vydali se včas tím správným směrem, který může být sice nepříjemný, ale má také šťastný konec.

Jsem ochoten v případě dotazů lidem poskytnout informace. Ze své vlastní zkušenosti vím, že každá informace v tomto ohledu je velmi cenná.

S pozdravem Aleš - kontakt: venda1@email.cz

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Evik - Pro Aleše

6. 5. 2009 21:25

Milý Aleši, děkuji za zveřejnění příběhu. Dělám přednášky na školách a upozornuji také studenty, že tak jak děvčata by si měly vyšetřovat svá prsa, tak si měli kluci vyšetřovat svá varlata. Přeji Ti jen a jen zdraví Tobě i celé Tvé rodině.