Jdi na obsah Jdi na menu

Pozitivní příběh p. Jany

7. 2. 2009

Ráda bych také napsala něco o sobě.

 

Jmenuji se Jana.

 

Nyní je mi 61 let a jsem již čtyři roky v důchodu. Ale to, o čem chci psát, se stalo již v roce 1983 , tedy již pObrazekřed 27. lety.

 

Bylo mi tehdy 34 let, mým dětem byl 8 , 6 a 4.5 roku. Jednou při sprchování jsem si nahmatala na levém prsu malou bulku . Měla jsem velký strach a proto jsem šla ke svému gynekologovi. Ten bohužel se ukázal jako ne příliš svědomitý, protože mi s bohorovným úsměvem sdělil, že to nic není a že to má každá druhá žena. Jelikož jsem tehdy byla ještě hodně důvěřivá, nepřipadalo mi to divné, a navíc jsem měla radost, že to podle lékaře nic není. Takto to trvalo asi rok, ale když jsem sama na sobě pozorovala, že se boulička jaksi zvětšuje, šla jsem k lékaři znovu.

 

Tenokrát si asi uvědomil, že to asi není tak dobré, jak mi tehdy tvrdil a poslal mě do nemocnice v Ostrově nad Ohří. Tam mě prohlédli a objednali na operaci. Bylo to v květnu 1983. Přesto, že jsem měla hrozný strach, pořád jsem si říkala, že je to třeba jen nějaká nezhoubná boulička, kterou vyndají a bude to zas v pořádku. Jak jsem se ale mýlila. Nastoupila jsem do nemocnice 6.května, tedy dva dny před mými 35. narozeninami. Jak jsem pak měla zjistit, byly to ty nejsmutnější narozeniny v mém životě. Sedmého května jsem šla ráno na operaci. Když jsem se probouzela z narkózy, zjistila jsem, že prso mám skoro celé, jen na něm mám krvácející obvaz. Svitla mi v tu chvíli naděje, že když mi ho nevzali celé, tak to asi nebudce tak zlé. Jak jsem se mýlila. Za chvíli za mnou přišel pan primář a ptal se mně, jak mi je. Řekla jsem , že je to dobré. On mi na to řekl. že to není dobré, že budou muset vzít celý prs.

 

Čekalo se jen na výsledky biopsie, vzorek tkáně vezla sanitka do Karl. Varů. Samozřejmě,  že k mé smůle byl výsledek - invazivní carcinom. Ve dvě hodiny jsem jela na další operaci. Jistě nemusím nikomu, kdo něco podobného zažil, líčit jak mi v tu chvíli bylo hrozně. Nejvíc mě děsila představa mých tří dětí, kdybych třeba umřela. Bála jsem se zavřít oči, protože jsem před sebou pořád viděla jen otevřený hrob a kolem tři malé děti. Bylo to hrozné. Navíc jsem se snažila se s tím vyrovnat sama, nechtěla jsem před dětmi a rodinou dávat najevo, jak mi je. Ostatně, oni z toho byli také celí špatní.

 

ObrazekPo operaci jsem měla jet na 5 týdnů na ozařování do Chebu. Můj muž se musel sám postarat o tři malé děti. Bylo to pro něj hodně těžké, ale byl hodně statečný a zvládl to na jedničku. Já jsem jezdila jednou týdně domů, vždy v pátek odpoledne a v pondělí ráno zpět do Chebu. Snažila jsem se za víkend toho doma co nejvíc udělat, abych manželovi aspoň trochu pomohla. Byla to pro nás všechny hrozná doba. Nejhorší snad byla pořád ta strašná nejistota, co bude dál. Nikdo z doktorů mi nechtěl, nebo vlastně ani nemohl říci, jestli to bude dobré nebo ne. Když jsem se ptala na prognozu, tak mi vždy říkali, no to víte, to je těžké, teď je to třeba v pořádku, ale za měsíc to může být úplně jiné. Někdy jsem měla pocit, že se z toho zblázním, měla jsem nervy napjaté jak špagáty. Asi mě zachránilo to, že jsem měla velkou rodinu a plno práce kolem nich. V té době jsem také velmi zhubla, nemohla jsem pořádně spát, pořád jsem žila v hrozném strachu z budoucnosti, hlavně kvůli dětem. Naštěstí mám asi nějakého anděla strážného, který se asi nade mnou slitoval, a jsem tady pořád, a navíc to vypadá, že už jsem snad v pořádku. Doufám. Chtěla bych popřát všem ostatním pacientům, kteří se také trápí s touto hroznou nemocí, aby věřili ve své uzdravení a neztráceli víru a naději, ono se to pak určitě podaří. Mějte se všichni moc krásně a přeji všem hodně brzké uzdravení!

 

 Jana

Paní Jano, děkuji Vám za tento pozitivní příspěvek a přeji nadále hodně zdraví a rodinné pohody

Evik

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář