Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Danuty....

26. 6. 2017

Jak se žije po šesti zhoubných rakovinách

(51 let mě děsí podvědomá myšlenka, kdy se to zase vrátí…)

Pro mnohé byl rok 1966 obdobím politického uvolňování a naděje na lepší život ve společnosti. Pro mě to ale byla pochmurná doba, kdy jsem poprvé vážně onemocněla. Bylo mi 28 let a pracovala jsem jako zubní instrumentářka, když mi lékaři zjistili zhoubný nádor tenkého střeva. Byla jsem vdaná a měla jedno dítě. V té době byla rakovina považována za konečný ortel. Ani v nejhorším snu mě tehdy nenapadlo, že během svého života uslyším onkologickou diagnózu od lékařů ještě pětkrát. Léčba nádoru tenkého střeva proběhla v réžii chirurga včetně chemoterapie. Skončilo to invalidním důchodem a "očekáváním konce", který bohudík nepřišel.

Po pěti letech mi vzali invalidní důchod a já mohla opět do práce. Své tehdejší štěstí nejsem ani schopna popsat. Zdálo se mi, že mám nejhorší životní období za sebou a v životě mě už čeká jen láska a zdraví. Cítila jsem se jako znovunarozená. Jak hluboce jsem se mýlila, mi došlo po uplynutí 17 let. Jako snad každý pacient s rakovinou, jsem na své onemocnění myslela (někdy až příliš často...). Psychika je zřejmě u nádorových onemocnění velmi častou komplikací, která může sebelepší snahy lékařů zmařit. Já se sice rakoviny děsím dodnes, ale nikdy jsem svůj opakovaný boj o život nevzdala. 

Nebyl to konec utrpení

danuta.jpgKdyž mi bylo 45 let, rakovina zaútočila znovu. Tentokrát to byla děloha. Opět klasický chirurgický zákrok, ovšem už i s ozařováním a chemoterapií, a vše skončilo invalidním důchodem natrvalo.

V 51 letech mi objevili zhoubný nádor tlustého střeva a léčba byla opět operativní, včetně ozařování a chemoterapie. V 54 letech se dostavilo krvácení ve stolici s úpornými průjmy. Chodila jsem k místním specialistům, ale diagnóza směřovala spíše k psychice než k pravým příčinám mého stavu. Pamatuji si na jednoho lékaře, který mě dokonce po vyšetření urazil poznámkou, že si své problémy vymýšlím. Toho lékaře si Bůh za krátko na to, vzal k sobě...

Když už jsem byla úplně zoufalá, zašla jsem přímo za chirurgem v místní nemocnici, který mě doposud vždy operoval. Když jsem mu popsala své potíže, ihned mě poslal na odborné vyšetření a za 14 dní jsem byla po operaci (tentokrát mě zradil konečník), následovalo ozařování a chemoterapie. Opět jsem přišla "za pět minut dvanáct" a „můj“ chirurg měl šťastnou ruku a odstranil vše špatné. Hrůza z očekávání, kde a kdy se objeví metastázy, se ani nedá popsat. Víte, že kolem vás už poněkolikáté "chodí zubatá" a vy čekáte, kdy si to k vám namíří...

Pacientka s nejdelší dobou evidence v onkologické poradně

V červenci 2006 mi lékaři genetickým vyšetřením zjistili Lynchův syndrom a já konečně pochopila, proč se mi pořád vracejí zhoubná onemocnění. Lékaři od té doby zcela změnili svůj přístup a důkladně mě sledují. Každý problém se proto řeší už v zárodku. Po pěti letech relativního zdraví mi při kontrole zjistili bulku v prsu a dopadlo to opět standardně. Ve věku 59 let mi provedli ablaci prsu s ozařováním a chemoterapií. Během tohoto onemocnění mi zemřel manžel na Alzheimerovu chorobu.

V roce 2013 mi lékaři odstranili zhoubný kožní nádor. Diagnóza přišla včas, takže kromě práce chirurga, nebylo třeba nic víc.

Jsem pod neustálým a pečlivým dohledem onkoložky a prozatím jsem zdravotně v pořádku s ohledem na svůj věk 79 let. Během mého dlouhého boje se zákeřnými nemocemi mi zemřeli také na rakovinu dva sourozenci, ale já pevně věřím, že tady ještě na tom světě nějakou dobu budu. Pochopitelně neustálý strach z rakoviny vám nijak nezlepší psychickou kondici a pokud na tu chorobu stále podvědomě myslíte, podepíše se to trvale na vašem psychickém zdraví. Dnes již nejsem schopna zdolat schody bez francouzských holí a pomoci syna, takže jsem uvězněná v mém bytě – problémy s chůzi ale nijak nesouvisí s onkologickými nemocemi.

Na mém smutném příběhu jsou ale i některá pozitiva. Jsem živým důkazem toho, že i v okresních nemocnicích jsou mnohdy skvělí lékaři. Za to, že jsem naživu, vděčím zřejmě nejvíc jednomu chirurgovi, který už bohužel neoperuje, ale léčí pacienty v menších moravských lázních. Lázeňští pacienti vůbec netuší, jaký je to fachman a co vše dokázal. V České republice žije několik starších pacientů s Lynchovým syndromem než já, ale žáden z nich si neprošel kalvárii 6 zhoubných nádorů. Kuriózní na mém příběhu je zejména skutečnost, že v onkologické ambulanci / poradně jsem se poprvé ocitla v roce 1966, tedy v době, kdy má nynější ošetřující onkoložka nebyla ještě vůbec na světě. S ohledem na pověst jakou mezi pacienty rakovina má, jde myslím o jednoznačný důkaz, že když máte štěstí na dobré lékaře, tak lze s trochou Boží vůle úspěšně bojovat i s tak hroznými nemocemi.

Danuta L. (červen 2017) 

 

Děkuji za krásný článek a p. Danutě posílám hlavně zdraví, zdraví a zdraví....Evik

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář