Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Lenky z Irska

3. 2. 2009

Příběh Lenky, která bydlí v Irsku

 

Milí čtenáři a čtenářky.      


Rozhodla jsem se napsat svůj životni příběh s jednou ne moc příjemnou chorobou. Snad to někomu pomůže.

ObrazekŽiji s manželem a dcerkami v cizině (Irsku) už pátým rokem. Moje holčičky mají 11 a 6 let. Zpátky do vlasti se nechystáme, protože holky jsou už, jako doma tam. Jezdíme občas do ČR na dovolenou a hlavně navštívit rodiče.

V záři roku 2007 jsem začala mít nějaké problémy se žaludkem. Po každém jídle mi nebylo dobře. Trvalo to dlouho a v lednu 2008 jsme opět chtěli navštívit rodiče a tak jsem si řekla, že se nechám vyšetřit. Vyšetřili mi žaludek a dělali mi sono. Zjistili, že mám docela velký kamen v krčku žlučníku a žluč se mi shromaždovala v žaludku a proto ty bolesti. Vše nějakým zázračným způsobem ustalo a já byla opět spokojena. Hlídala jsem dva male prcky jedné Irské  rodince a moc se mi to líbilo. Nějak jsem si ale neuvědomovala, že jsem slabá a unavená.

V květnu jsem si při pravidelné sprše nahmatala malilinkou bulečku v pravém prsu. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože už jsem jednou něco podobného měla a bylo mi řečeno, že je to ok a že se mi to vytratí. Čekala jsem, že se mi to vytratí, ale ono ne. Začalo to pomalu, no spíše rychleji růst a já začala byt nervózní. Do toho všeho jsem dostala pasový opar a hodně  mne to bolelo. Má imunita byla na bodu mrazu. Věděla jsem, že v srpnu opět letíme do ČR a tak jsem si říkala, že si zajdu na gynekologii s tou bouličkou a začala jsem si pres známé už vyřizovat operaci toho žlučníku. Operace byla domluvena a já už se těšila do ČR. Boulička byla už veliká, jako švestka. Vůbec mne to nebolelo, jen občas v tom zapíchalo a občas to svědilo. Na pohled nebylo nic vidět. Přiletěli jsme do ČR a já začala vyběhávat předoperační vyšetření. Měla jsem vše hotovo, byla jsem se už i přihlásit na oddělení chirurgie a za dva dny jsem měla nastupovat.

Byla jsem objednána ještě na tu gynekologii a tak jsem šla. Pani doktorka mne ujišťovala, že se nejedná o nic vážného, ale pro mou jistotu a klid mne poslala ještě na sono prsu. Holky na mne čekaly v čekárně a já od lékařky už vycházela v soku a se slzami v očích. Sdělila mi, že se ji tam něco nelíbí a poslala mne okamžitě na mamograf. Výsledky byly ihned a tak si mne posadila na židli a začala mi sdělovat, že mam dva druhy nádorového onemocněni, ale že přesnější budou ještě výsledky z biopsie. Nebudete věřit, ale ten týden, než přišly výsledky, tak jsem byla, jak Alenka v říši divů. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Venku bylo horko, jezdila jsem s manželem a dětmi k vodě, ale myšlenky byly jasně cílené na to nejhorší. Věděla jsem, že umřít ještě nechci. Že musím vychovat holky, že je musím vidět se postavit na vlastní nohy a chci pochovat jednou vnuky. No byly to příšerné chvíle. Naštěstí můj manžel mne držel, jak jen mohl. Výsledky mi oznámil lékař telefonicky a hned dodal, že se musím okamžitě začít léčit. No jo no....léčit, ono se řekne léčit, ale my jsme věděli, že domov se vším všudy máme už jinde. Byl konec srpna a my věděli, že se manžel s holkami musí vrátit, protože bude začínat škola. Bylo to šílené rozhodnuti, ale už teď vím, že bylo správné....i když  mooooc těžké. Poslední dny jsme se snažili si užívat. Jezdili jsme po výletech a do noci si povídali. Na tu poslední noc, před jejich odjezdem nikdy nezapomenu. Ležela jsem u malé dcerky a koukala se, jak spinká a hladila ji. Poplakala jsem si, ale musela jsem se vzchopit. Věděla jsem, že to bude těžké, jak pro mne, tak i pro děti a manžela. Byl úžasný. Ujišťoval mne, že vše zvládne a že musím bojovat, abych se za nimi mohla brzo vrátit. V ten moment se to ve mě zlomilo a já věděla, že to vyhraji a uzdravím se...pro ně !! Manžel musel opustit dobrou práci, já práci také ztratila a museli se přestěhovat do levnějšího bydleni a holky musely do nové školy. Zvládali to úplně úžasně. Manžel mi ještě před odletem koupil laptop a zařídil mi internet, abychom mohli byt alespoň ve spojení přes internet. Jsem vděčná této technice. Denně jsem viděla holčičky a bylo to prima je slyšet.

Má léčba začala 8. 9. 2008  mou první chemoterapii. Vlasy mi pomalu začaly vypadávat a tak jsem poprosila kamaráda, aby mne ostřihal. Paruku jsem nenosila, jen šatky. Po druhé chemoterapii jsem letěla za mýma na týden. Byl to úžasný týden.Obrazek Já se cítila docela dobře. Po čtvrté chemoterapii následovala operace. Červenou barvu jsem nesnášela. Chtěli mi prs zachovat, ale já jsem se rozhodla, že chci, aby mi ho vzali. Hodně mi pomohl manžel. Dodával mi hodně sil, i když na dálku. Jsem vděčná bohu, za rodinu, kterou mám a za přátelé, které mám kolem sebe. Bez nich bych to nezvládla. Operace byla 26.11.2008.  Ležela jsem na pokoji s senzačními lidičkami. Tolik jsem se nenasmála za celý půlrok. Ležely se mnou ženské se stejným problémem a přes to vše, jsme si dokázaly dělat srandu a bylo nám suprově. Pak následovalo hojeni a 17.12 sem odletěla za rodinou. Nádherný měsíc, Vánoce kouzelné a bylo mi tak dobře, že jsem nechápala, proč vlastně musím odletět zpět do ČR.

17. 1. 2009 jsem odletěla. Následovalo opět chození po lékařích a plánování ozářek. A to už jsem brala měsíc Tamoxifen. Když jsme s manželem pročítali přiložený leták a vedlejší účinky tohoto léku, tak se nám udělalo špatně, ale nedá se nic dělat. Vše zlé, je pro něco dobré. Na hlavě už jsem měla pěkný mech. Já jsem hodně optimistický člověk a musím se obklopovat veselýma lidmi. Ráda se směji, i když  je mi šíleně smutno po mých dětech a manželovi. Ani nemám nějaké deprese z toho, že nemám prs. Není, tak není....hlavně, aby byla ta mrcha úplně pryč. Ozářky mám naplánované na 3.2. 2009.  Prý jich budu mít 25. Pak by měly následovat už jen kontroly co 5 měsiců a ty doufám už zvládnu s mou rodinkou. Tato nemoc u mne dědičná není a přece prišla, ale já už dneska vím, že jsem si to tak trochu zapřičinila sama.

Byla jsem moc unavená, vyčerpaná a řešila jsem stale samé malichernosti. Stresovala jsem se na každém kroku. Dnes ???? Mávnu rukou, pokud nejde o život. Vnímám najednou věci, které jsem brala automaticky.....třeba jen malé přitulení mé dcerky apod. Zdravému člověku tohle nevysvětlím, to já vím, ale svou rodinu už směruji jinam, než jsme šli.

Všem nemocným držím palečky a hlavně přeji hodně sil, úsměvu a prima lidi kolem sebe a zdravým .........??? Važte si toho svého zdravíčka, protože když si přeje zdraví, tak to není jen fráze, ale naprostá pravda !!!

 

S pozdravem Lenka

Obrazek 

P.S. Lenku jsem poznala přes internet, nabídla jsem jí setkání a jsem moc ráda, že jsem se s ní setkala a doufám, že mám fajn kamarádku. Je moc pozitivní člověk a svou nemoc zvládá super! Její rodina je pro ní velkou oporou i když s nimi komunikuje přes počítač.

Leni, uvidíš vyrůstat své holky, i já si tyhle myšlenky připouštěla taky a dnes si říkám Pavla už má svůj život a Kamilovi je dvacet. (ono to tááák strašně letí!) Tak se drž už si krůček od konce léčby!!! A pak pofičíš za rodinkou, kterou tak miluješ.

Evik

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ilona - Přání do života

3. 4. 2009 20:44

Přeji ti hodně hodně zdraví a zústaň taková jaká jsi Evíny stránky mi taky dost pomohly mám dva roky po operaci a červenou šťávu nekoupím dodneška.
Tobě a tvé rodině hodně zdraví a štěstí v dálším dlouhém skvělém životě.
Ilona s České Lípy

Evik - pro LENKU

14. 3. 2009 12:07

DNESKA JSEM CELÝ DEN SAMA DOMA TAK ODPOLEDNE PŘID, NE , ŽE MI UFRNKNEŠ ZA KOPEČKY A JÁ TĚ ANI NEPOSTÍSKÁM. NAPIŠ MI V KTERÝ DEN ODLÍTÁŠ,,NEBO ZÍTRA PO 16.3O HODIN SEM TAKY SAMA. TO MI NEMŮŽEŠ UDĚLAT, ANI JSEM SE S TEBOU NEROZLOČILA BABO JEDNA. A POKUD TO NESTIHNEŠ, TAK POZDRAVUJ DOMA A PIŠ NA TYHLE STRÁNKY A DRŽ SE!!!HODNĚ ZDRAVÍ CELÉ TVÉ RODINCE.PAPALALA EVIK

Marceli - zdravicko

13. 3. 2009 20:53

mila LENKA. precitala som si vas pribeh. ja vam chcem popriat naozaj "len" to ZDRAVICKO, pretoze to je to najcennejsie co v zivote mozeme dostat a mat. naozaj dakujte a aj my dakujme BOHU, ze nas ma rad!!! vsetko dobre!!!

Lenka - po lecbe

13. 3. 2009 20:09

Dekuji Evicko. Taky jsem moc rada, ze na mem zacatku lecby jsi se objevila Ty, takova silna osubka, ktera mi dodala hooodne sil. Uz mam po lecbe. Tesim se nesmirne domu za milackama a doufam, ze uz se nebudu muset vracet. Jeste jednou....diky Evi !!!