Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Růženky

13. 2. 2013

Ahoj všichni,nedávno jsem objevila tyto stránky a rozhodla jsem se,že i já přispěji svou troškou do mlýna,třeba to někoho zaujme či povzbudí.

Můj příběh…

Na gynekologické prohlídky chodím pravidelně. V roce 2004, ve svých 42 letech absolvuji operaci - konizaci děložního čípku, kvůli špatné cytologii.Potom, až do roku 2010, je vše v pořádku.V roce 2010 drobný nález a kyretáž, po které chodím na prohlídky častěji.V roce 2011 jsem na prohlídce a vyšetření sono v únoru, vyšetření + výsledek sona v pořádku, následuje to samé koncem března, zase vše v pořádku, další kontrola 26.5. Při sonografickém vyšetření mi lékař říká, že na vaječníku se od minule něco objevilo, a že jemu se to nelíbí. Sestra mi odebírá krev na onkomarkery a lékař mi píše doporučení na vyšetření a konzultaci k primáři gynekologie do okresní nemocnice.Tam se poprvé dozvídám, že to je pravděpodobně vážné, mám velký útvar na levém vaječníku. Následuje laparoskopie, při které je odebrán vzorek a poslán na histologii. Ještě pořád si to nějak nepřipouštím, jsa uklidňována rodinou a přáteli, že to ještě nic neznamená, že to vůbec nemusí být zhoubné a já tomu chci, pochopitelně,věřit.Ale volají mi z nemocnice, že si se mnou primář sjednává schůzku a to  už mám skoro jistotu,že je něco špatně.A pak se dozvídám tu krutou pravdu, že se jedná o velký, zhoubný nádor, špatně odoperovatelný, neboť je ještě pravděpodobně přirostlý buď ke střevu, nebo k močovému měchýři.Sedím v ambulanci, podivuhodně klidná a tichá, myšlenky mi utíkají bůhví kam a primářův hlas vnímám jako ve snách.Primář volá do Fakultní nemocnice, kde mě objednává na konzilium a pak se se mnou loučí.Venku na mě čeká manžel a teprve tam, po jeho spatření se mi oči zarosí slzami.Dál mlčím, muž se ptá, ale já neodpovídám a dál mlčím a on, díky mu za to, nenaléhá.Jedeme domů a teprve tam mu vše řeknu, mlčí, neschopen slova, a já vím, že i jemu je právě teď hodně těžko.Obejmeme se.Odpoledne přichází domů dcera, muž jí sděluje co a jak a dcera mě hned obejme a říká rozhodným hlasem: TO ZVLÁDNEME !Postupně se to dozvídá ostatní rodina, přátelé, spoluzaměstnanci,okolí. 

Trvá mi zhruba 14 dnů, než to strávím, než to přijímám jako fakt, se kterým se nedá dělat nic jiného, než se tomu podat nebo začít bojovat. Dny ještě jdou,a le ty NOCI ! Probdělé, bezesné, proplakané,kdy se mi hlavou honí úplně všechno. Mimojiné i to, že mi v mých 25 letech, zrovna když jsem čekala dceru,umřel na rakovinu plic můj taínek,ve svých 62 letech.A pak se nějak ,,zaseknu,, a řeknu si to, co by si v takové chvíli měl říci každý.Že to určitě dobře dopadne, že se vyléčím a i kdyby ne, tak život, který mi relativně zbývá, prožiju co nejlépe a že nemá žádný smysl sedět doma v koutě a brečet a litovat se.Né, že bych pak od té doby už neplakala, ale

Následuje vyšetření a konzilium ve Fakultní nemocnici,mimojiné i magnetická rezonance,kde se ukazuje,že menší nádor je už i na pravém vaječníku.A rozhodnutí o absolvování 4 cyklů chemoterapie ještě před operací a do týdne nástup do VELKÉHO NEZNÁMA, tudíž na 1.cyklus chemoterapie. Chemoterapie zvládám nebo spíš nezvládám, takže po každém druhém cyklu musím být hospitalizována na interně na kapačkách.V říjnu probíhá velká gynekologická operace a aby toho nebylo málo, nastanou komplikace a já jdu do týdne znova na sál.V nemocnici si pobudu 4 týdny a po dalším měsíci doma nastupuji k dalšímu cyklu chemoterapie. Prvnímu ze čtyř. Chemoterapii absolvuji i těsně před vánočními svátky, které mám moc ráda, tentokrát si jich, bohužel, moc neužiju a hned se těším na další.Poslední chemoterapii mám v únoru a 16.března jdu na vyšetření na Pet Ct. 18.si pak celá vynervovaná jedu pro výsledky.Nález zní, že v břiše je nějaký útvar, který by mohl být posuzován jako metastáza, ale konzilium na onkologii se shoduje na tom, že je to spíš ještě záležitost po operaci, nějaký hematom nebo něco podobného a že se mám na 99,99% považovat za vyléčenou.Odběr krve na onkomarkry a výsledek také dopadá velice dobře.

Od té doby jsem byla již několikrát na kontrole, jak na gynekologii, tak na onkologii a pokaždé vše, včetně onkomarkrů v pořádku.Jsem šťastná, pochopitelně a myslím, že psychika dělá opravdu hodně.Také si velmi vážím pomoci a podpory celé rodiny, ať už psychické nebo fyzické. Já sama jsem se snažila, i když mi po chemoterapii bylo zle, se tomu moc nepodávat . Chodila jsem do práce za kolegyněmi, na všechny rodinné akce a oslavy, scházela jsem se ve městě s kamarádkami a mimo dnů bezprostředně po chemoterapii jsem se snažila žít, když né stejný, tak aspoň co nejnormálnější život.S dcerou jsme moji nemoc nazvaly OŠKLIVOU ANGÍNOU, která jen o trochu déle trvá. Byla jsem schopná se smát, o své nemoci i žertovat a tím to zlehčovat. Když mi začaly vypadávat vlasy, nechala, jsem si hlavu vyholit a po prvním šoku a slzičkách před zrcadlem, jsem si nasadila šátek a jela si koupit paruku,která mi prý, podle všech,moc slušela.

Nevím, co ještě napsat, většinou lidé říkají, že se jim změnil žebříček hodnot.U mě byla rodina i přátelé vždy na prvním místě a tímto se to jen umocnilo.Snad jsem se jen naučila lépe přijímat strasti a nepříjemné stránky, které každému z nás život občas přináší. Jsem hodně emocionální člověk, někdy až moc, vše si dost připouštím a nikomu nechci ublížit a myslím, že právě dvě situace v rodině, které jsem těžce nesla, byly také jednou z příčin propuknutí té nemoci, zvané RAKOVINA... 

Co mi ta ,,mrcha,,dala a vzala? Dala mi poznat, že mám rodinu, která umí držet pohromadě, že mám přátele, že je na světě plno lidiček, kteří mi drželi palce, přáli mi uzdravení a kteří teď se mnou prožívají moji radost a naději,že je to již navždy za mnou.Že je na světě plno skvělých lékařů a sester, kterým na pacientech opravdu záleží. Dala mi toho asi ještě víc, ale také mi, bohužel hodně vzala.Vzala mi hodně sil a přinesla řadu jiných zdravotních komplikací, kvůli kterým jsem musela opustit zaměstnání a jít do invalidního důchodu. Mám rodinu a přátele, zájmy a koníčky, ale přesto se cítím ,,vykořeněná,, a jakkoli bych si to přála,nic není jako dřív a myslím,že už nikdy nebude.

Života si přesto velice vážím, pokaždé, když prožiju nějakou pěknou chvilku, když mě potěší nějaká zdánlivá maličkost, řeknu si, jak je fajn, že tu jsem.Chodím mezi lidi a nabádám je, aby se nepřeli a nehandrkovali kvůli každé malichernosti, aby se dokázali i radovat a ne si jen na vše stěžovat, což je v dnešní době,i když vím,že nelehké, běžné.A především se tím já sama snažím doma i ve svém okolí řídit.

Teď na poslední kontrole na onkologii mě moc potěšilo, když mi paní doktorka řekla,že mě ráda vidí,že má ze mě radost,jak jsem vše zvládla.Čeká mě vyšetření PetCt,po roce,tak doufám,že bude vše OK.

Budu ráda,když tam přidáš moji meilovku (RuzenaZahradnikova@seznam.cz) a výzvu,že bych byla ráda,kdyby se mi někdo ozval na dopisování,případně,pokud by to byl někdo z regionu,i k občasnému setkávání.Zatím moc díky ,měj se hezky.

Růženka

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

stana - kamaradka

17. 11. 2013 21:42

ahojky růženku jsem poznala osobně a je to skvěla usměvava ženska